První lidé nepohřbívali žehem

První hroby v starší době kamenné
První lidé vystupují v Evropě již v předchozím geologickém období, ve čtvrtohorách (diluviu, pleistocénu). Tehdy, dávno před X. tisíciletím před narozením Krístovým, žil člověk ve vzdělanosti starší doby kamenné (paleolitické). Lovci mamutů, srstnatých nosorožců, sobů a koní, a sběratelé přírodních plodin, potulovali
se krajem z místa na místo, jak to právě vyžadovalo namáhavé shánění potravy, bez níž by nebylo života. Proti obrovitým, silnějším a rychlejším zvířatům byl první člověk vyzbrojen jen ubohými kamennými (pazourkovými) zbraněmi. Nedostatky ve výzbroji však nahražoval člověku rozum, jímž první člověk už daleko vynikal nad všechny ostatní tvory. Rozum mu získával převahu v nerovných bojích a s jeho pomocí člověk pracoval na vynálezech, které dávaly životu novou náplň a vyvedly lidstvo z mlhy vzdělanosti přes dlouhá tisíciletí až do záře, kterou rozlévají všude počátky dějin. Také české země měly plnou účast na vývoji počátků lidské vzdělanosti. V mladším paleolitu, ve vývojovém stupni aurignackém, objevují se první lidé také u nás, zvláště pak na Moravě.

Paleolítíčtí lidé už pohřbívali své mrtvé. Nikoliv ovšem ještě všichni, a proto jsou hroby z té doby nesmírně vzácné. První hroby se objevují v západní Evropě už ve středním vývojovém stupni (moustíerském) starší doby kamenné. Jsou to jasné doklady víry v život posmrtný. Z mladších vývojových stupňů paleolitu známe už pohřbů více – víra v posmrtný život nabývala zřejmě půdy v loveckých tlupách,které zatím nesmírně pokročily ve své vzdělanosti (umění!) a zvýšily svoji životní úroveň. Aurignackému stupni náležejí i dva proslulé hroby moravské
z Předmostí u Přerova a z Brna.

Pohřby na ohništích
Všechny dosud známé pohřby paleolitických lidí jsou kostrové, t. j. Obsahují těla nespálená. Pohřbů se spálenými těly neznáme. Jsou ovšem případy, kdy zachované kostry pohřbených jsou značně opálené nebo zuhelnatělé. To jsou sice nepochybné doklady působení ohně na
tělo pohřbeného, zůstává však otázkou, zda jsou to dokonané nebo aspoň úmyslné pokusy o spálení mrtvého těla. Při pohřbu žehem bychom očekávali těla úplně spálená, což by se projevilo na všech pozůstalých kostech – toho však u těchto pohřbů nevidíme. A nemůžeme ani tvrdit, že šlo skutečně o zamýšlené spálení mrtvého těla, o pohřeb žehem. Ve zmíněných případech leží totiž kostry na ohništích. A tu je možný několikerý výklad, vždy však ukazující, že k opálení nebo zuhelnatěni koster došlo náhodně, neúmyslně. Pozůstalí položili nebožtíka do dohasínajícího ohniště dříve nežli opustili společné bydliště a přenechali je mrtvému. Je také možné, že po pohřebním obřadu pozůstalí zapálili zařízení obydlí a tělo mrtvého se tak dostalo do plamenů hořících trosek. Zvláště první vysvětlení, doložené přímo nálezovými okolnostmi, vystihuje nejpravděpodobněji, jak mohlo dojíti k opálení koster nebožtíků. Mrtvého položili jeho soukmenovci do ohniště, které bylo shromaždištěm celé rodiny, rodu nebo tlupy. Kolem ohnišť běžely události a dějiny prvních lidí, byla to místa všem drahá, ba snad už tehdy posvátná. A právě pro zvláštní význam ohniště v životě prvních lidí nemůžeme vyloučiti. že při pohřbu zapálili pozůstalí zvláštní pohřební oheň, do něhož pak vložili mrtvého. Vždyť jeho tělo chladlo před očima pozůstalých, kteří se snažili vrátiti mu tak teplo a tím i život.

Ve všech uváděných případech nemůžeme tedy mluviti o úmyslném spálení těla, jak to vyžaduje pohřeb žehem. Primitivní lidé, jimiž právě byli paleolitičtí lovci, měli přímý světový názor náboženský, který je dobře patrný i v ostatním rázu jejich vzdělanosti, především pak v kouzelném (magickém) jejich umění. A je zcela pochopitelné, že život posmrtný si tehdy představovali jako pouhé pokračování života pozemského. Tělo nebožtíkovo bylo proto třeba
zachovati, aby bylo schopno dalšího života: to ovšem úplně vylučovalo možnost pohřbu žehem.

Pohřby lebek v Offnetu
Na samém sklonku starší doby kamenné (paleolitu) , ve vývojovém stupni azilském, zjišťujeme další stopy, které někteří badatelé považují za první doklady spalování mrtvých.
V Offnetu (Offnet) v Bavorsku (Bayern) se našly dvě prohloubeníny, vyplněné okrem. V jedné z nich bylo pohřbeno 27 lidských lebek, ve druhé 6 lebek. Všechny lebky byly obráceny obličeji k západu. Na obratlích jsou zjevné stopy zářezů kamennými (pazourkovými) noži, kterými byly lebky odděleny od těl. Jiných lidských kostí u nálezů nebylo. Zdá se, že takové částečné pohřby souvisejí s obřadním lidojedstvím a s představami, které je často vyvolávají, jako např. se snahou po získání vlastností snědeného. Nebo se tu projevil strach před mrtvými v takové míře, že byla pohřbena jen lebka, kdežto ostatní části byly rozvlečeny, aby mrtvý se nemohl už nikdy vrátiti mezi živé? V offnetských hrobech se však také našly dřevěné uhlíky a stopy popele, tedy zřejmé pozůstatky ohně! Někteří badatelé z toho usuzovali, že těla patřící k pohřbeným lebkám, byla zpopelněna. Šlo by tedy o spálení části lidského těla ze snahy po jeho zničení. Ovšem jiní mají přítomnost uhlíků a popele za příliš slabý doklad pro spálení těl. Mohou to být také jen zbytky pohřebního ohně nebo hostiny, která se tu konala před uložením tak zvláštního pohřbu. Kůstky ze spáleného těla tu skutečně nikde nalezeny nebyly a proto nemůžeme mluviti o pohřbu žehem. I kdybychom uznali, že těla byla spálena, nemáme důkazu,
že byla pohřbena, naopak byly pochovány jenom jejich nespálené lebky. Nechybíme proto, zařadíme-li neurčitý případ offnetský mezi ostatní už uvedené nálezy opálených těl. I když zde došlo k spálení těl, bylo to spálení jen částečné a nevedlo k pohřbení spálených částí těla. Je to jen další náznak toho, že lidé se mohli velmi záhy přesvědčit o působení ohně na lidské tělo a získati tak zkušenosti pro technické provedení spalování mrtvých, které ovšem vystupuje jasně až mnohem později.

Pohřební zvyky na počátku mladší doby kamenné
Po době čtvrtohorní potulovaly se po Evropě zbytky tlup paleolitických lovců, jejichž stopy – při současném úpadku vzdělanosti – zjišťuje archeologie jen s námahou. Není proto divu, že po značně ztenčeném obyvatelstvu, zápasícím o holý život v měnících se přírodních poměrech, nenašly se dosud bezpečné pohřby. Také v Čechách a na Moravě vládne o té době ještě úplné temno.

Takové poměry trvaly v Evropě snad až do V. tisíciletí před narozením Kristovým, kdy se tu pojednou objevuje nový lid, který se usazuje na mořském pobřeží západní a severní Evropy. Od paleolitických lovců a jejich potomků se odlišuje množstvím kulturních vymožeností, z nichž vyniká výroba přihlazených seker (dříve lidé nástroje ostřili jen odtloukáním šupin) a pak hotovení primitivních nádob z pálené hlíny. To jsou první známky nové doby, mladší doby kamenné (noolitu). Po tomto nejstarším neolitickém obyvatelstvu Evropy zůstaly místy velké odpadkové hromady, jako proslulé dánské kjökkenmöddingy, v nichž se uchovaly i současné pohřby, svědčící jasně o víře v posmrtný život. Ale všechny dosud známé pohřby jsou zase kostrové, po spalování mrtvých nenajdeme tu vůbec stop.
Kraje Čech a Moravy zůstávají však stále ještě liduprázdné. Toto nejstarší neolitické lidstvo neproniklo do vnitrozemí, zarostlého hustými a neprostupnými pralesy, které se všude rozhostily ve vlhké době poledové, Takové krajiny nelákaly k osídlení málo asi početné obyvatelstvo, které zůstávalo na březích moří, skýtajícich mu snadno dostupnou potravu.
Z Čech a Moravy neznáme ani nálezů ani pohřbů po tomto prastarém evropském lidstvu.

 

 

MGJmODd