Rolníci mladší doby kamenné spalovali už své mrtvé

Vzdělanost a pohřební zvyklosti

Naše země dostaly nové obyvatelstvo až mnohem později, asi ve III. tisíciletí před narozením Kristovým. Od té doby jsou pak osídleny nepřetržitě až na naše časy. Tehdy splývají v Evropě zbytky paleolitických tlup s novými příchozími a všude dochází k neobyčejnému rozmachu života a vzdělanosti. Umožnily to zlepšené přírodní podmínky, takřka již dnešního rázu. Evropa se však současně značně rozrůzňuje. Nové obyvatelstvo náleží k několika odchylným celkům, které se vzájemně hodně liší. Jest to pochopitelné, protože jejich představitelé byli různého původu, žili v rozdílném prostředí a základ každého celku se vyvíjel jiným směrem. Ty velké celky nám představují svazky kmenů. Zvláště jemně lze jednotlivé tyto svazky rozpoznati podle zboží nejnárodnějšiho, podle hliněného nádobí (keramiky). Podle jejího rázu dává archeologie těmto kmenům jména, když jejich původních názvů neznáme a nikdy už nepoznáme.

Čechy a Morava se staly vlastí rolnických kmenů, které náležely obrovskému kulturnímu a národnímu společenství, které nazýváme lidstvem s keramikou páskovou. Pokročilé toto lidstvo je patrně původu jihovýchodního, zaměstnává se rolnictvím, chová domácí zvířata a bydlí ve stálých chatrčích, někdy seskupených do osad. Na půdě Čech a Moravy zastihujeme čtyři kmeny tohoto lidstva. Společným jejich znakem je nedostatek hřbitovů i jednotlivých hrobů. A to je zjev pozorovaný nejen u nás, nýbd po celé oblasti lidstva s keramikou páskovou. Dosavadní nálezy nás poučují, že toto lidstvo neznalo ještě všeobecné úcty k mrtvým v pozdějším a také v našem smyslu. Nepohřbívali všechny své mrtvé nebo aspoň ne způsobem, který bychom dnes mohli zjistit. Z ostatních zachovaných obřadních památek dobře vidíme, že toto lidstvo dbalo především života a obracelo své zraky k tomu, co by mu zabezpečilo plodnost polí a zvířat (idoly!). Vedle pohřbívání kostrového objevuje se u lidstva s keramikou páskovou také pohřbívání žehem. Tehdy, ve III. tisíciletí před narozením Kristovým, začínají se také dějiny spalovacího obřadu v Čechách a na Moravě.

Lid s keramikou volutovou nezanechal ještě žárových pohřbů

První kmen lidstva s keramikou páskovou, lid s keramikou volutovou, zanechal nám jen velmi málo hrobů. Všechny jsou kostrové, obsahují těla nespálená, pohřbená v poloze skrčené, jak bylo zvykem všech neolitických kmenů. To je dosavadní stav v Čechách a na Moravě. Jinak je tomu však u těch skupin lidu volutového, které se usadily na západ od nás, v krajinách středního a západního Německa. Tam vedle četných pohřbů kostrových nalézáme už i vzácné hroby s pohřby žehem. Z jednoho naleziště (Rüdigheim) uvádí se dokonce sestava podzemních jam: v jedné je uložen vlastní pohřeb, kdežto v ostatních dvou byl snad na místě proveden pohřeb žehem. Tyto německé nálezy svědčí, že už lid s keramikou volutovou znal spalování mrtvých a pohřbívání žehem. Nemůžeme proto podobné nálezy a doklady vyloučiti ani v Čechách a na Moravě.

Pohřby žehem u lidu s keramikou vypíchanou
Lid s keramikou vypíchanou je druhým, mladším kmenem páskového lidstva. Zaujal celé sídelní území volutového lidu v Čechách, kdežto na Moravu už pronikl jen z části. Z celkového rázu jeho vzdělanosti i z jeho šíření od západu na východ můžeme soudit, že jeho kolébka byla na západ od nás, v oblasti lidstva s keramikou páskovou v Německu, kde na jeho formaci působily i vlivy severské.

Lid s keramikou vypíchanou, v Německu i u nás, zná obojí obřad pohřební. Pochovává své nebožtíky nespálené v poloze skrčené, ale pohřbívá je už také prokazatelně žehem.

Dosavadní nálezy dokonce ukazují, že z počátku pohřbívání žehem dokonce převládá nad pochováváním těl nespálených, které vystupuje hojněji až na sklonku vývoje tohoto kmene. Můžeme se proto domnívati, že lid s keramikou vypíchanou si přinesl známost spalovacího obřadu již ze svého západního prostředí nebo kolébky.

Pohřby žehem u lidu s vypíchanou keramikou jsou u nás prvními jasnými doklady o spalování mrtvých.

Tyto nejstarší žárové hroby nejsou však jednotného rázu. V některých jsou spálené kůstky nebožtíkovy roztroušeny v hrobové jámě, jindy jsou soustředěny na hromádce nebo posléze vloženy do malé podzemní jamky. Takový jednoduchý způsob uložení pohřbu, neznající ještě popelnice, je jistě zvykem prastarým, nelišícím se mnoho od položení nespáleného těla na dno hrobové jámy. Tak jednoduše byly založeny i některé žárové hroby lidu volutového
v Německu. U nás se pak tento způsob pohřbu objevuje na jednom z nejstarších hřbitovů lidu s vypíchanou keramikou v Praze-Bubenči. Teprve kolem vlastního pohřbu jsou rozestaveny milodary (obětiny), především hliněné nádoby, obsahující původně potravu pro nebožtíka. Jednotlivé hroby měly v Bubenči 4 až 14 těchto nádob. Někdy jsou u pohřbu položeny i nespálené kosti zvířecí, zřejmě to zbytky masa, které nebožtík dostal do hrobu pro život na onom světě.

V jiných hrobech – těch je ovšem méně – lidu s keramikou vypíchanou, jsou však spálené kůstky mrtvého uloženy v hliněné nádobě, která se tak stává popelnicí. Tyto první popelnice se neliší svým zjevem nijak od ostatních nádob, které nalézáme v hrobech a sídlištích tohoto lidu. Popelnice stojí opět v podzemní hrobové jámě, samy nebo obklopené ostatními hrobovými nádobami.

U žárových pohřbů lidu s keramikou vypíchanou byl pozorován zajímavý zjev: spálených lidskych kůstek je obyčejně v hrobě nalezeno jen velmi málo. Zdá se proto, že pozůstalí nesebrali pečlivě všechny pozůstatky, jak tomu bylo zvykem v dobách pozdějších. I to ukazuje na počáteční primitivnost spalovacího obřadu, který nebyl ještě spoután pevnými předpisy, ty se asi vyvinuly teprve časem. Jiná pozoruhodnost byla zjištěna v Proseticích (Prosetitz) v Sudetské župě (Sudetengau), odkud pochazejí nádoby z jednoho nebo  několika žárových hrobů. Jedna z nádob – patrně pravě popelnice – má ve dně uměle proražený otvor. S takovým zvykem se setkáme u dalších pravěkých pohřbů žehem ještě častěji. Je to zjev velmi důležitý pro posouzení vnitřní náplně spalovacího obřadu v pravěku.

Míst, kde tehdy spalovali zesnulé, neznáme a nevíme tedy, zda tak činili na společných nějakých žárovištích (krematoriích) nebo jednotlivě. Dosavadní nálezy nám neukazují, že spálení mrtvého by bylo bývalo prováděno na místě pohřbu, t. j. Přímo v hrobě. Vzhledem k malému počtu těch, kteří se dali pohřbíti podle nového obřadu, nezdá se však zase býti pravděpodobným spalování na společných žárovištích. Na žárovišti byly s nebožtíkem spáleny i součásti jeho výstroje, z nichž se zachovaly kamenné zbraně a nástroje: dodnes nesou stopy žáru pohřební hranice. Nádoby s potravou přistavili však pozůstalí teprve do hrobové jámy, na nich není viděti působeni ohně.

Žárové hroby lidu s keramikou vypíchanou jsou většinou nalézány ojediněle. Vzácnou výjimkou je pohřebiště z Prahy-Bubenče, které mělo 16 hrobů, všechny se žárovými pohřby.

Sporé žárové pohřby lidu s keramikou malovanou

Lid s keramikou malovanou byl opět původu jihovýchodního a převrstvil na Moravě starý lid volutový, kdežto v Čechách zaujal sídla lidu s keramikou vypíchanou, nebo jeho vzdělanost aspoň značně pozměnil. Také lid s malovanou keramikou pohřbíval své mrtvé jen velmi vzácně. K rozsáhlým jeho osadám známe dnes jen několik bezpečných hrobů. Ani tu pak není jednoty v pohřebním obřadu. Pohřby kostrové jsou za dnešního nálezového stavu četnější. O uspořádání hrobů žárových víme jen velmi málo: někdy byla snad popelnice přikryta převrácenou mísou. Protože pohřby žehem jsou zatím omezeny na Čechy, kde došlo k silnému prolnutí lidu s keramikou vypíchanou a lidu s keramikou malovanou, můžeme se domnívat, že noví přistěhovalci převzali spalovací obřad v Čechách od lidu s keramikou vypíchanou. Zde nám ovšem ještě mnoho objasní další nálezy.

Žárové pohřby ve skřínkách a pod mohylami z konce doby kamenné

Lid s keramikou žlábkovanou je posledním z kmenů rolnického lidstva s keramikou páskovou. Jeho vzdělanost je již značně pokročilá, osvěžená novým přílivem hodnot z jihovýchodu i severu, odkud přes naše země šla důležitá cesta jantarová. Na našem území došlo tak k prostoupení řady prvků, které posléze splynuly v jeden celek se starým domorodým základem.

Tehdy se u nás pohřbívalo kostrově i žehem. Kdežto v Čechách převažují pohřby kostrové, na Moravě jsou četnější hroby žárové. Kostrové hroby obsahují v rázu milodarů převahu prvků severních, kdežto v hrobech žárových vidíme především onu starou domorodou vzdělanost páskovou a jihovýchodní.

Hroby žárové nemají jednotného uspořádání. Někdy jsou to prosté podzemní jámy, v nichž pak stojí hliněné popelnice se spálenými kůstkami. Popelnice bývá ještě přikryta převrácenou mísou, která pohřeb uzavírá. Severní vliv se projevuje stavbou hrobové skřínky z kamenných desek, jako na příklad ve Stehelčevsi u Kladná. Hrobové milodary jsou postaveny na vrstvě kostiček ve středu hrobu. Spálené kůstky jsou tu tedy položeny prostě na hrobovém dně, tak jako ve skřínkách, které chovají pohřby kostrové.

Jinou zvláštností lidu s keramikou žlábkovanou jsou žárové pohřby pod mohylami, které nalézáme na Moravě. Mohyly mají elipsovitý půdorys o délce 4 až 21 m, šířce 3 až 9 m a jsou vysoké 0,5 až 1,5 m. V mohyle bývá obvykle jen jeden, někdy však také až sedm pohřbů. Vlastní pohřeb, spálené kůstky nebožtíkovy, je uložen v hliněné popelnici, kterou pak obklopují ostatní nádoby s potravou. Popelnice jsou někdy přikryty, uzavřeny mísou. Jindy jsou však spálené kostičky prostě na hromádce, přikryté převrácenou nádobou. Většina těchto žárových pohřbů je v prosté zemi, pohřby obložené kameny jsou výjimkou. Ale takových skřínek z kamenných desek, jaká byla nalezena na př. ve Stehelčevsi v Čechách, tu nikde nenalézáme. Důležitou pozoruhodností jsou uměle proražené otvory ve dnech některých popelnic z moravských mohyl. Zvyk ten už jsme zaznamenali u lidu s keramíkou vypíchanou a uvidíme jej nejčetněji u pozdějšího lidstva polí popelnicových.

V moravských mohylách jsou patrné popelovité vrstvy, které svědčí, že pohřební hranice hořela na místě, kde později pozůstalí vybudovali mohylu. A do násypu mohylového náhrobku se tak dostaly všechny zbytky pohřební hranice.

Lid se žlábkovanou keramikou žil u nás již na sklenku doby kamenné, kdy už spalovací obřad byl u nás v užívání po dlouhou řadu generací lidstva s keramikou páskovou. Přes to však nevidímev něm větší jednotnosti, jakou bychom po tak dlouhém vývoji očekávali. Přísné obřadní předpisy pro obřad žehem nevytvořily se snad proto, že šlo stále ještě o obřad výjimečný: jinak lidstvo s keramikou páskovou pohřbívalo své nebožtíky nespálené. A potom jsme viděli, že lidstvo s keramikou páskovou vůbec málo dbalo na obřadní pohřby svých soukmenovců!

 

 

ZDAwYTcyNm