Lid s keramikou šňůrovou jen vzácně spaloval mrtvé

Rolnické lidstvo s keramikou páskovou nezůstalo jediným obyvatelstvem Čech a Moravy. Poloha našich zemí v srdci Evropy přivedla k nám i jiné kmeny, které hledaly novou domovinu pro své rozrostlé rody. Tak už lid s keramikou vypíchanou dostal souseda v lidu s keramikou šňůrovou, který k nám přicházel od severu. Lid s keramikou šňůrovou byl pohyblivý, stěhoval se s místa na místo a žil odděleně od rolnických domorodců, od nichž se lišil původem, jazykem a celým rázem své vzdělanosti. Stopy tohoto lidu zjišťujeme u nás ještě na sklonku doby kamenné.

Lid s keramikou šňůrovou pohřbíval všechny své nebožtíky – víra v posmrtný život byla u něho rozšířena všeobecně. Všechny jeho hroby v Čechách a na Moravě jsou kostrové, obsahují pohřby nespálených těl ať už v prosté podzemní hrobové jámě nebo pod mohylou. Máme sice stopy pohřebních ohňů v moravských mohylách, v jednom případě je podzemní hrobová jáma vypálena ohněm, ale to jsou všechno zjevy doprovázející pohřby kostrové a nesouvisejí nijak se spalovacím obřadem. Byly ovšem uváděny také pohřby žehem, ale nebyly nikdy přesně doloženy. Jenom poukaz na žárové pohřby lidu se šňůrovou keramikou v sousedním Durynsku (Thüringen), připouštěl stále možnost objevení takových pohřbů i u nás. Ovšem, i tam tvoří pohřby žehem menšinu oproti pohřbům kostrovým. Spalovací obřad tam býval proveden na místě, kde potom vyrostla mohyla. Kůstky spáleného nebožtíka nebyly v popelnici, nýbrž ležely spolu s ostatními milodary ve vrstvě uhlíků, zbytků to dřevěné pohřební hranice.

Nové světlo do otázky našich žárových hrobů se šňůrovou keramikou vnáší objev v Bělocích u Kladna. Pohřeb žehem, uložený v podzemní jámě, byl obložen kameny. Na kůstkách seděla rozdrcená nádobka. Tento případ pak ověřuje i jiné starší nálezy, kterým jsme dříve nepřikládali plné víry. Jest dobře možné, že žárový pohřeb obsahoval hrob z Nákla na Moravě a velmi pravděpodobně je to u hrobu z Lovosic (Lobositz) v Sudetské župě (Sudetengau), kde v malé kruhové jámě, vyplněné uhlíky a kůstkami stál hliněný pohár a žárem ohně rozpadlý kamenný sekeromlat, který patrně ležel u nebožtíka při kremaci.

Nemůžeme už tedy dnes ani u nás vyloučit, že lid se šňůrovou keramikou znal spalování mrtvých, třebas je prováděl jen ve velmi malé míře. Jeho kmenovým pohřebním obřadem zůstává však pochovávání nespálených těl. Známost spalovacího obřadu mohl si tento lid k nám přinésti již z Durynska, mohl jej však poznati také až u nás od rolnického lidstva páskového. Nález v Bělocích zdá se nasvědčovati spíše tomuto druhému řešení, protože nenáleží počátku, ale až konci vzdělanosti lidu se šňůrovou keramikou.

 

 

OTUwMjM3