Žárové pohřby pod mohylami z doby bronzové

Blahobyt únětického lidu přivábil nový kmen, který asi ve 14. století před narozením Kristovým obsazuje z horního Podunají jižní Čechy, do té doby takřka lidurprázdné a hned na to zasahuje vojensky i do Čech severních, kterými dosud vládl lid únětický. Zanedlouho je celá země pod jeho mocí. Podobně na Moravě se objevuje jiný kmen téhož národa. Národ ten nazýváme mohylovým podle jeho všeobecného zvyku stavěti nad pohřbeným nebožtíkem mohutnou mohylu (náhrobek) ze země a kamenů. Lid mohylový byl pro své výboje dobře vyzbrojen a také jeho pokročilá vzdělanost převyšovala zestárlou už vzdělanost únětickou. V dobytých severních Čechách a na Moravě se však dlouho neudržel: jeho posádky tam už asi ve 12. století př. Kr. podlehly mocnému náporu lidstva polí popelnícových. A zanedlouho přišel jeho konec i v jihočeské domovině…

Pohřby mohylového lidu jsou uloženy pod mohylami, které mívají až 20 m v průměru a dosahují výšky až 3 m. Vedle kamenného věnce na obvodu, který měl zabrániti sesutí náhrobku, jsou i uvnitř mohyly hnízda kamenů, zbytky původních pohřebnich komůrek.

Lid mohylový používal od počátku obojího pohřebního obřadu – pochovávání nespálených těl i pohřbívání žehem. Pohřby kostrové jsou tlakem hmoty kamenů a prosakováním vody tak porušené, že kostry často zmizely beze stop. Nemůžeme proto uváděti přesnou statistiku o poměru pohřbívání žehem k pohřbům kostrovým. Přece se však jeví převaha pohřbů žehem – lid mohylový je prvním kmenem v našem pravěku, který používá větší měrou než kdykoliv kdo před ním spalovacího obřadu. Zdá se dokonce, že některé mohylové hřbitovy chovají jen pohřby žehem, zatím co neznáme mohylových hájů, kde by byly zastoupeny jen pohřby kostrové. Mohylový lid nepoznal spalování mrtvých teprve na naší půdě, Přinesl si znalost tohoto pohřebního obřadu už ze své jihozápadní domoviny. Domácí původ tohoto obřadu není pravděpodobný, protože u lidu únětíckého jsme viděli spalování mrtvých jen jako vzácnou výjimku.

Některé mohyly obsahují i několik žárových pohřbů, takže jde pravděpodobně o rodinné hrobky. Jinak jsou mohyly se žárovými pohřby na těchže hřbitovech, pohromadě s mohylami chovajícími pohřby těl nespálených. Neznáme však bezpečného případu, kde v téže mohyle by byl uložen pohromadě pohřeb kostrový a pohřeb žárový z téže doby.

Úprava žárových pohřbů v mohylách je velmi jednoduchá. Snad bychom mohli říci, že je i nedbalá, kdybychom nevěděli, že se řídila náboženskými názory kmenovými. Pohřeb je vždy uložen na úrovni půdy a nad ním teprve zbudovali pozůstalí nebožtíkovi vysoký náhrobek. Neznáme případu, že by kůstky byly složeny aspoň na hromádce: vždy jsou rozhozeny po základní ploše mohylové stavby. A neznáme ovšem ani popelnic, do nichž by tehdy lidé ukládali nebožtíkovy pozůstatky. Všechny nádoby v mohylách obsahovaly původně asi potravu nebo to byly pouhé obětiny mrtvému. Jenom z Čelechovic na Moravě se uvádí žárový hrob s velkou popelnicí a dalšími hrobovými nádobami. Mohylový lid, přes to, že u něho bylo spalování mrtvých poměrně značně rozšířeno, nedospěl ještě k tak vyvinutému obřadu, jaký poznáme u následujícího lidstva polí popelnicových. Zvyk rozhazovati kůstky mrtvého se udržel u některých jeho rodů i v následujících obdobích, za zcela pozměněných podmínek kulturních i etnických (lid milavečský a lid mohylový doby železné). Na popelišti s kůstkami bývají pak položeny i ostatní milodary mrtvému. Pro posouzení rázu víry v posmrtný život nelze nepřípomenouti, že v zásypu mohyl bývají rozházeny střepy z různých nádob: patrně je pozůstalí vhazovali do mohyly při její stavbě.

V zásypu mohyl i na popelišti na úrovni půdy nalézáme množství dřevěných uhlíků nebo i celé kusy nedohořelých dřev – to jsou zřejmě zbytky pohřební hranice. V jedné z mohyl u Lán byla některá břevna složena ještě tak, jak původně skládala pohřební hranici. Podobně z pohřební hranice pochází i popel, jehož jsou v mohylách někdy silné vrstvy. Na úrovni půdy, pod popelovitou vrstvou, bývá někdy země do červená vypálená – zjevně zase od mocného
žáru hranice, která plála na místě. Můžeme proto souditi, že u mohylového lidu nebyla ještě zvykem společná žároviště (krematoria). Každý pohřeb žehem byl patrně proveden samostatně, na místě, lede potom vyrostl pohřební náhrobek, mohyla. Bronzové předměty, ať už jsou to součástky výstroje, ozdoby nebo zbraně, bývají někdy ohněm značně opáleny nebo dokonce i zničeny. Ležely tedy u mrtvého těla při žehu. Jindy jsou však bronzové milodary ohněm neporušené a pozůstalí je asi přidali k pohřbu až po kremaci. – Také hrobové nádoby s potravou přistavovali nebožtíkovi až po vlastním pohřbu.

Z těchto poznatků můžeme se pokusiti o rekonstrukci celého obřadu. V posvátném háji, kde už stála řada mohyl předků, byla sestavena pohřební hranice. Na volném prostranství uvnitř hranice byl položen nebožtík, ve svém slavnostním šatě, někdy pak přímo se vším svým honosným bohatstvím, se šperky, výstrojí i zbraněmi. Po dohořeni hranice dali pozůstalí k spálenému tělu nádoby s potravou a započali se stavbou náhrobku. Různě umístěné milodary v mohylách a rozházené střepy nasvědčují, že dlouho trvající stavba mohylového náhrobku byla doprovázena zvláštními obřady, jejichž podstata a průběh nám ovšem navždy zůstanou utajeny.

 

 

NDdmODY