Lužický lid popelnicový...

Vzdělanost a pohřební zvyky

Asi od 12. Století před narozením Kristovým se ujímá v našich zemích vlády lidstvo polí popelnicových. Svůj dějinný a kulturní význam si udržuje skoro po tisíc let. Toto lidstvo představuje obrovský národní a kulturní celek, který místně a časově se rozpadá v menší jednotky kmenové. Nejstarším kmenem, ktery vystoupil na půdě Čech a Moravy, je lid lužický, nazvaný podle velkých hřbitovů v Lužici. Vzdělanost lužická, k nám od severu přišla, byla velmi pokročilá. Smetla a pohltila vše, co tu ještě zbylo z dob minulých. Ve východních Čechách a na Moravě můžeme sledovati dějiny lužického lidu až asi do 9. Století před Kristem; střední Čechy odpadají z jejího přímého okruhu asi o století dříve.

Pohřebišť lidu lužického známe u nás velké množství a počet hrobů na nich jde do tisíců. Jsme přitom svědky jedinečné jednoty v pohřebním obřadu. Jenom dva pohřby – a to ještě velmi zvlaštně umístěné – jsou kostrové, jinak jsou všechny provedeny žehem. Lid lužický, jako všechny ostatní kmeny ryzího lidstva polí popelmcových, je prvním na naší půdě který používá spalování mrtvých jako výhradního způsobu pohřbu. Pohřbívání žehem je neoddělitelnou soucastí jeho celkove vzdělanosti.

Pohřby v mohylách

Dnes nalézáme dva druhy lužických hrobů. Někdy jsou pohřby v podzemních jamách bez jakéhokoliv vnějšího označení, jindy jsou jámy kryty nadzemními mohylami. Je ovšem otázkou zda tento dnešní nalezový stav je vždy původní. Mohylové náhrobky jsou z pouhé země – jen vzácně jsou na obvodu zpevněny kamenem – a mohly proto dávno už zmizeti na obdělávané půdě. Tak ve Voznici u Hradce Králové byly v lese mohyly, kdežto na sousedních polích u lesa už jenom podzemní hroby. Jelikož pak mladší pohřeb na témž pohřebišti nikdy neporušil hrobu staršího, můžeme předpokládati, že původně všechny lužické hroby byly na povrchu označeny násypem, i když to třebas byly někdy jen nízké rovy a ne rozměrné mohyly.

Mohyly lužické se dnes zachovaly ve východních Čechách a na Moravě. Tvoří malé hřbitůvky, někdy však také rozlehlá pohřebiště, na nichž je i přes 100 mohyl jako v Jeřicích u Hořic. Také velikost mohylových náhrobků značně kolísá. Bývají 1 až 2 m vysoké, půdorys mívá průměr asi 5 m, někdy však kolem 10 m, zcela výjimečně pak i 16 m! Pod mohylovým náspem je podzemní jáma, obsahující teprve vlastní pohřeb s všemi obvyklými milodary. Jen vzácně bylo zjištěno uložení pohřbu nad úrovní půdy, v mohylovém náhrobku, pod nímž nebyla obvyklá podzemní hrobová jáma. V Jeřicích tak stála popelnice s nádobami nad úrovní země, v Nadslavi u Jičína byly spálené kůstky nebožtíkovy rozhozeny spolu se střepy nádob v popelišti na spodku mohylové stavby, tedy jako u staršího lidu mohylového.

Prosté hroby podzemní

Jinak jsou všechny ostatní lužické pohřby uloženy v podzemních jamách. Tvoří hřbitovy o několika stech hrobech. Jámy hrobové mají půdorys nepravidelně okrouhlý, až skoro obdélníkový, hluboké jsou až přes 1 m. Hroby bohatší na milodary bývají obvykle založeny mnohem hlouběji. Některé hrobové jámy mají kamennou stavbu: nádoby jsou pak kamenem přikryty nebo obloženy. Jen vzácně můžeme však mluviti o kamenné skřínce. Zvláště dokonalá skřínka byla v jednom hrobě u Sovenic: kamenné desky k sobě přiléhaly tak, že ani za tři tisíce let se nedostala hlína k vlastnímu pohřbu. Popelnice byla vyplněna kůstkami spálenými na prach, ostatní tři hrobové nádoby byly ještě v době objevu prázdné, když v nich už před tisíciletími vyschly nápoje a vyhnily pokrmy. Jinak bývají všechny nádoby včetně popelnice s kůstkami vyplněny splavenou zemí. Každý hrob obsahuje obyčejně jen jeden pohřeb. Výjimky pozorujeme obyčejně jen u těch hrobů, kde vedle osoby dospělé (patrně matky) je přidán ještě pohřeb dětský.

Úprava žárových hrobů

Ústředním milodarem v každém lužickém hrobě je popelnice, zaplněná spálenými kůstkami nebožtíkovými, mezi nimiž jsou i drobné milodary bronzové. Kůstky bývají v popelnicích velmi čisté, nesmíšené s popelem nebo uhlíky z pohřební hranice. V některých popelnicích jsou kůstky složeny zřejmě podle určitého řádu, v němž můžeme hledati stopy obřadních předpisů. Lebeční kosti bývají navrch, kosti z ostatního těla pod nimi a nejhlouběji, na dně nádoby, teprve delší kosti z nohou. Takové uspořádání kůstek v popelnici ovšem předpokládá, že v témž pořádku byly sesbírány z vyhaslého žároviště, což je důležitá podrobnost pro vysvětlení postupu spalovacího procesu a pro jeho technické provedení. Popelnicemi bývají většinou nádoby větší, nikoliv však jen jednoho tvaru. Střídají se zde osudí, velké zásobnice, hlavně však dvojkuželovitá osudí, která k této funkci byla vybrána nejčastěji. Málokdy stojí popelnice v hrobě sama – to jenom u pohřbů těch nejchudších, jimž pozůstalí nemohli dopřáti řádné hrobové výpravy. Úplnou vzácností jsou pak případy, v nichž kůstky nejsou vůbec v popelnici. V Jaroměři ležely na hromádce na dně hrobu spolu s bronzovým náramečkem a byly přikryty převrácenou mísou, v jednom hrobě v Určicích u Prostějova bylo několik kostiček s dvěma úlomky bronzové spínací jehlice přikryto jen střepem z velké mísy, kdežto opodál stála celá malá nádobka. Popelnice bývají obvykle přikrývány překlopenými mísami, někdy jen větším střepem. Tím bylo dosaženo uzavření popelnice a ochrany kůstek před znečištěním hrobovým zásypem. Kolem popelnice jsou pak rozestaveny ostatní hrobové nádoby, v nichž původně byla asi potrava. Někdy je v nich nalezena i zvířecí kost na doklad, že nebožtíci dostávali i potravu masitou. Nádob bývá až sedm, jen výjimečně ještě více. Sestavy těchto nádob jsou někdy velmi zvláštní – nesedí totiž v zemi vždy vedle sebe, nýbrž bývají různě do sebe vkládány a překlopovány. Tak v jednom velmi bohatém hrobě V Sadské byly čtyři nádoby postaveny na sobě do výše. Na většině nádob je viděti, že jich nikdy před tím nebylo použito v domácnosti a že byly zvlášť zhotoveny pro pohřební potřeby. Je to většinou nádobí velmi jemné. U dětských pohřbů bývají nádobky ozdobné a zdrobnělé.

Velmi pravidelným zjevem u popelnic nebo nádob je přikrývajících, je umělé proražení otvoru ve dně nebo v boku. S takovými umělými otvory jsme se setkali už v mladší době kamenné a zde je nalézáme skoro v každém žárovém hrobě. Představy, které spojovalo s takto upravenými ‘popelnicemi pravěké lidstvo, jsou u lužického lidu vyjádřeny nejobecněji.

Výjimečnou úpravu hrobu zjišťujeme v Sadské, kde popelnice stála na zvýšeném výstupku, kdežto další dvě hrobové nádobky seděly na spodku hrobové jámy jako obvykle. Přes všechnu rozmanitost, se kterou se setkáváme v lužických hrobech a v jejich úpravě, vidíme všude dosti značnou jednotnost, která ovšem vyžadovala všeobecně známé a přísně dodržované obřadní předpisy. Výjimky jsou způsobeny stupněm společenským (počet milodarů) nebo rozdíly krajovými: zvyky na obrovských plochách lužického sídelního území se pochopitelně časem odlišovaly.

Společná žároviště (krematoria)

Kde spaloval lužický lid své nebožtiky? I na tuto otázku může dnes archeologie dáti odpověď, díky výzkumům rozsáhlých hřbitovů. V některých mohylách byla na úrovni půdy velká spáleniště (Jeřice, Nadslav). Země tu byla vypálena do červena a na ní byly roztroušeny uhlíky, popel, střepy z rozbitých nádob a dokonce i několik spálených lidských kůstek. Takové stopy žáru mohou pocházeti jen od pohřební hranice, nad jejímiž zbytky pak pozůstalí nasypali mohylový náhrobek. Spalovalo se tedy v těchto mohylách přímo na místě pohřbu. Kde jsou však žároviště k rozlehlým popelnicovým hřbitovům o několika stech hrobech? V nich nenalézáme stop popele a uhlíků, abychom mohli souditi, že mrtvý byl spálem přímo v hrobové jámě! Lužický lid, u něhož spalování mrtvých bylo výlučným pohřebním obřadem, založil na každém hřbitově společná žároviště, na nichž se prováděly pohřby žehem. Jejich stopy můžeme doložiti archeologickými nálezy.

Z výsledků starších výzkumů lze uvésti velký hřbitov ve Lháni u Jičína, kde uprostřed mezi 116 hroby se rozprostíralo žároviště na ploše 4,20 x 5 m. Na pohřebišti v Pouchově u Hradce Králové bylo několik takových žárovišť, na nichž byli spalováni mrtví.

Při nejnovějším výzkumu na popelnicovém hřbitově v Malé Bělé u Bakova bylo zjištěno velké žároviště, nepravidelného tvaru s četnými jazykovitými výběžky. Na této ploše do červena vypáleného písku jsou rozesety jámy průměru 50 až 70 cm, v nichž někdy byly dřevěné uhlíky. Podzemní hroby lužické se tomuto žárovišti i jeho jazykům vyhýbaly: byly umístěny vedle něho nebo mezi laloky. To je zcela zřejmé žároviště, na němž po dlouhou dobu byli spalováni ti, kdož došli věčného života na tomto hřbitově. Na témž popelnicovém hřbitově byla zjištěna ještě jedna zvláštnost, která je asi také v přímé souvislosti se spalováním nebožtíků. Na plochých kamenech, které tvořily nepravidelný pětiůhelník, byly rozhozeny střepy misky a několik málo spálených kůstek. V jednom místě byla sytě černá hlína s několika střepy a spálenými kůstkami a pod ní velký plochý kámen (40 x 40 cm) žárem rozpukaný. Také z moravského hřbitova v Seloutkách známe skupinu velkých kusů pískovce, tvořících nepravidelný kruh o průměru asi 2,5 m. Takové kamenné stavby sloužily asi také k spalování mrtvých: na ně byl při žehu pokládán nebožtík. K této otázce se vrátíme ještě při rozboru spalovací techniky pravěkého lidstva.

Pohřební obřad, pokud jej může doložiti archeologie, jest si tedy představiti asi takto: Mrtvý byl položen na žároviště většinou se svými ozdobami, které projevují silné stopy žáru. Mnohdy pak byly při pohřbu žehem zničeny vůbec a zbyly z nich beztvárné slitky bronzoviny. Po dohoření hranice byly kůstky nebožtíkovy pečlivě sebrány a vloženy do hliněné popelnice. K popelnici umístěné v hrobové jámě přidali pak pozůstalí ostatní nádoby, obsahující pokrmy a nápoje. Jako velmi vzácnou výjimku můžeme uvésti několik nádobek, které jsou žárem pokrouceny a mají povrch popelovitě bílý. Ty, naplněné nejspíše vonnými látkami, stály nepochybně u mrtvoly nebo v její blízkosti a prošly s ní spalovacím procesem.

 

 

MmRiZT