Popelnicové hroby středočeských Knovízanů

Knovízský lid a jeho pohřební zvyky. Postup lužického lidu dospěl asi v 11. až 10. stol. před Kristem až do středních Čech, kam se dříve uchýlily ze severu vytlačené rody lidu mohylového a kde snad ještě byly zbytky starého obyvatelstva únětického. Za okolností zatím dosti nejasných došlo zde k smíšení a k vzniku nového národa, projevujícího se jednotnou vzdělaností, v níž nade všechny ostatní vyniká přínos průbojné a svěží vzdělanosti lužické. Nový národ nazýváme knovízským podle Knovíze u Slaného, kde bylo jeho velké sidliště. Husté osídlení středočeského území, staré a bohaté to kulturní oblasti, vedlo sice k nebývalému blahobytu, ale současně také k neúnosnému přelidnění. Přebytečné rody středočeské daly se ‘proto na pouť k jihu a začaly osazovati dosud pusté končiny mezi Berounskem a Sedlčanskem. Pak vnikly i do jižních Čech a některé se převalily i přes šumavské hřebeny.

Pohřební obřady knovízského lidu nejsou tak jednotné jako u lidu lužického. Převahu mají sice opět pohřby žehem, ale setkáváme se i s rituálními pohřby kostrovými. Někdy pak můžeme mluviti i o pohození mrtvých a prokázati lidojedství. Většinou se soudí, že kostrové pohřbívání je důsledkem vlivů starého obyvatelstva mohylového a snad i únětického, které dodávalo i oběti lidojedství. Zdá se však, že tyto zvláštní zjevy vznikly mezi Knovízany samými, že jsou rázu náboženského, ač i přelidnění středočeské sídelní oblasti mohlo v takových případech míti úlohu významnou.

Popelnicové hroby a žároviště

Žárové hroby jsou vlastním a po celé oblasti rozšířeným pohřebním zvykem Knovízanů. V podstatě se neliší mnoho od úpravy žárových pohřbů lužických, ač jsou proti nim nepoměrně chudší. Často jsou na větších hřbitovech, v nepravidelných řadách. Výjimečný je žárový hrob, zjištěný uvnitř osady na Zrůbku n. Vl. Knovízské žárové pohřby jsou umístěny v podzemních jamách, s výjimkou žárových pohřbů v mohylách u Příbramě, kde jsou nad úrovní půdy. Popelnice bývá v hrobě samotná, jen někdy přikryta převrácenou mísou nebo jen plochým kamenem. Hroby o větším počtu nádob jsou zvláštnosti. Na velikém popelnicovém hřbitově v Křepenicích u Sedlčan bylo původně na 100 hrobů, jen v jediném hrobě však byly čtyři hrobové nádoby, ve Velkých Čičovicích obklopovalo popelnici dokonce pět dalších nádob. Častěji bylo zjištěno, že drobná nádobka byla vsunuta do popelnice ke kůstkám, mezi nimiž jsou i zbytky bronzových milodarů – ozdob a součástí nebožtíkovy výstroje.

Spálené kůstky bývají pravidelně v hliněné popelnici. V Křepenicích byly však kůstky v jednom hrobě jenom roztroušeny v černé popelovité vrstvě, která vyplňovala podzemní hrobovou jámu: nebyla tam ani popelnice ani jiná hrobová nádoba. Také hroby s kamennou stavbou jsou vzácné. V Humnech u Slaného byly nádoby obklopeny dvěma i více kameny, v Křepenicích byl dětský hrob označen vysokým kamenem, který ‘původně jistě vyčníval nad povrch. Skutečná kamenná skřinka z malých desek byla v Praze-Libni: kosti a popel z pohřbu ležely v menší popelnici.

Zvláštní kamennou stavbu vidíme v Dobešovicích u Kolína, kde uprostřed kamenného kruhu o průměru 28 m bylo šest kuželovitých seskupení a v nich střepy nádob a spálené lidské kůstky. Tu jsme na rozpacích, zdá máme mluviti o spalovacím místě (krematoriu), nebo zda jde o zbytek obrovské mohyly s vnitřní kamennou konstrukcí. Mohyly knovízské známe také z Příbramska, kde jsou z hlíny, jen jádro mají kamenné: milodary jsou v jakýchsi komůrkách mezi kameny. Podobně na hřbitově křepenickém byly nalezeny tři kamenné kryty,  patrně zbytky mohyl a pod nimi teprve vlastní podzemní jáma s pohřbem.

Popelnicemi bývají obvykle nádoby největší, v Povltavi a v jižních Čechách je pohřeb skoro pravidelně ve velké zásobní nádobě, obilnici. Ve středních Čechách je u pohřbů mnohem více krásně pracovaných a zdobených nádob, které byly asi vyrobeny jen pro účely pohřební, kdežto jihočeští vystěhovalci dávali nebožtíkům častěji obyčejné nádoby, jakých používali jinak v domácnostech. Dětské hrobečky bývají vybaveny nádobkami, které jsou pouhými zdrobnělinami nádob velkých. Umělé provrtání dna, s nímž jsme se pravidelně setkávali u popelnic lužických, je u knovízských pohřbů velkou vzácností. Na velkém hřbitově křepenickém jenom jedna dětská popelnička měla takový otvor ve dně. Snad cedník, jímž byl přikryt zrůbecký pohřeb žehem, měl podobnou funkci jako provrtaná popelnice.
Bronzové předměty z knovízských popelnic jsou nejčastěji poškozeny žárem pohřební hranice. Při spalovacím procesu propadly bud’ vůbec zničení nebo z nich byly beztvárné slitky. Je jich velice málo a nepoznali bychom z ních jinak vysokou úroveň knovízského kovolitectví.

O způsobu spalování mrtvých nemáme zatím bezpečných poznatků. Na velkém hřbitově křepenickém, aní v jeho nejbližším okolí nebylo nalezeno žároviště. Hrobové jámy byly tu však pravidelně vyplněny tmavou hlínou, promíšenou popelem, dřevěnými uhlíky, ojedinělými střepy a slitky bronzu. Takový zásyp vznikl vsypáním zbytků hranice do hrobové jámy. V příbramských mohylách ležely celé kusy spálených dřev z pohřební hranice. Snad dobešovický kamenný kruh bychom mohli nejspíše vyložiti jako spalovací místo, žároviště. Také v Humnech na několika místech popelnicového hřbitova byla do červena vypálená hlína, v niž bychom mohli spatřovati žároviště obdobné nálezům lužickým.

 

 

NjhkNjIwY