Jihočeský lid spaluje všechny své mrtvé

Když středočeští vystěhovalci knovízští přišli do jižních Čech, zastihli tu ještě všude starší lid mohylový. Co se tu všechno událo, podrobněji zatím nevíme. Stará vzdělanost mohylového lidu se však mezi 10. až 8. stoletím před Kristem už více neobjevuje a na její místo nastupuje všude vzdělanost knovízská. Došlo tu zřejmě k smíšení starých Mohylanů s přišlými Knovízany. Nový národ jihočeský takto vzniklý nazýváme lidem milavečským podle významného hřbitova u Milavče na Domažlicku. Staří Mohylané přijali od knovízských přistěhovalců v plné šíři vzdělanost a částečně také pohřební zvyky. Po svých předcích si zachovali jediné viditelné dědictví – pohřební mohylu. Mohyly lidu milavečského nejsou už ovšem tak rozměrné jako náhrobky starého lidu mohylového. Někdy mají ještě kamenné jádro jdoucí od povrchu až na úroveň půdy, jindy jsou však navršeny z pouhé hlíny. V některých mohylách (Milaveč) vidíme ovšem stavbu velmi důkladnou: nad podzemní hrobovou jamou se střídají pásy klenuté z kamenů a hlíny. Někdy lid milavečský ani nestavěl zvláštních mohyl pro své nebožtíky a přidal jejich pohřeb do některé mohyly, vybudované ještě starým lidem mohylovým. Bylo tu tedy stále jasné vědomí, že kopečky v hájích kryjí pohřby předků. Pod vlivem knovízských přistěhovalců upustil lid milavečský úplně od pochovávání nespálených těl, které bylo ještě časté u mohylových předků. Milavečské pohřby jsou provedeny vesměs žehem. Uložení pohřbu v mohyle není však právě jednotné. Po způsobu knovízském je pod některými mohylami podzemní hrobová jáma, v níž je pohřeb v hliněné popelnici. Jindy však milavečský lid zachovává zvyky svých mohylových předků a pro uložení žárového pohřbu nevykopává zvláštních podzemních jam. Spálené kůstky nebožtíkovy jsou spolu s ostatními milodary na úrovni půdy. Bývají tu na hromádce, ve větším shluku, někdy dokonce jen jednotlivě roztroušeny po velké ploše. Také v kamenném krytu mohyly už je někdy nalézáme. Ve Vranovicích u Radnic se mezi desítkami milavečských mohyl jen velmi vzácně vyskytl případ, že nebožtíkovy kůstky byly uloženy v popelnici, přikryté převrácenou mísou nebo plochým kamenem. Z toho vidíme, že milavečský lid ve větší míře zachovával některé pohřební zvyky svých mohylových předků a nepřijal úplně pohřebních obřadů knovízských. Popelnicí bývá obyčejně nádoba největší, velmi často zásobnice-obilnice. Zvláště obrovské byly takové popelnice v mohylách u Milavče. V popelnicích pak bývají ostatní menší nádobky a bronzové milodary. Vedle dosud obvyklých popelnic hliněných můžeme v této době po prvé zaznamenat i použití bronzové nádoby k uložení pohřbu: je to bronzový kotlík z Mílavče, umístěný na nepohyblivém podvozku čtyřkolovém.

Mrtví byli na žárovišti spalováni se všemi svými ozdobami, které jeví mocné stopy působení žáru. Proto jich také bývá velmi málo; totéž jsme už viděli u pohřbů knovízských. Společných žárovišť dosud neznáme. Na některých hřbitovech však můžeme tento nedostatek dobře vysvětliti. Ve Vranovicích skoro ve všech milavečských mohylách jsou doklady, že spálení nebožtíka bylo provedeno na místě a nad pohřbem pak nasypána mohyla. Jsou tam četné stopy uhlíků, spáleniště s popelem, po němž jsou roztroušeny lidské kůstky. Pohřební hranice milavečského lidu plály tedy v posvátných hájích a pro každého nebožtika byla asi postavena hranice zvláštní, jak bylo zvykem i u starého lidu mohylového.