Pohřební hranice

Jednotlivá žároviště

U kmenů, které pochovávaly své mrtvé převážně kostrově, nebylo spalování rozšířeno natolik, abychom mohli očekávati zvláštní společná žárovíště (krematoria). Také hustota osídlení byla v pravěkých dobách poměrně malá a hřbitovy malé. Nebylo ještě třeba zakládati společná žároviště pro ty z osady nebo kmene, kteří se rozhodli pro pohřeb žehem. Každý mrtvy byl u těchto kmenů spálen na samostatném žárovišti, které mohlo býti ve vlastní jámě hrobové nebo u ní právě tak jako úplně mimo hřbitov. Z mladší doby kamenné nevíme však u nás o spalování mrtvých ničeho určitého. Ani na větších hřbitůvcích se nenašly stopy po spalování mrtvých. V některých hrobech, to jest v jejich výplni, jsou sice kousky spáleného dříví, ale to ještě neznamená, že mrtvý byl spálen přímo v hrobové
jámě. Zbytky dřeva z pohřební hranice mohly býti do hrobové jámy vsypány až po pohřbu, při úpravě hrobu a mohli je sem pozůstalí přinésti ze žároviště velmi vzdáleného. Jenom popelové vrstvy v moravských mohylách lidu se žlábkovanou keramikou ukazují, že nebožtíkovo tělo bylo spáleno přímo na místě, kde potom vyrostla nadzemní mohyla. Ale i tu měl každý zesnulý své vlastní žároviště.

Podobně neznáme společných žárovišť u praobyvatelů jižních Cech po celou dobu jejich osídlení: od 14. století před Kristem až do posledních století před narozením Kristovým (lid mohylový, lid milavečský a lid mohylový doby železné). V těchto pohřebních mohylách jihočeských jsme zjistili spáleniště prostoupená dřevěnými uhlíky a popelem. To jsou nepochybné zbytky pohřební hranice, která hořela přímo na místě, na žárovišti. Teprve po skončení pohřbu žehem byla na místě navršena mohyla. V některých mohylách, jako v Lánech a v Újezdě u Sv. Kříže, ležela dokonce ještě velká břevna, nedohořelá, seskupená někdy ještě tak, jak je složili před tisíciletími na pohřební hranici. Zde, v jižních čechách, nebylo tedy třeba společných žárovišť: mohyl tu není příliš mnoho a ve starší době skrývají
také pohřby kostrové. Postačilo zde samostatné žároviště pro každého nebožtíka.

Společná žároviště na polích popelnicových

Poměry v pohřbívání žehem se zásadně změnily s příchodem lidstva polí popelnicových, v době asi od 12. století před narozením Kristovým. Tyto kmeny skoro výlučně spalovaly své mrtvé, a husté osídlení krajů Cech a Moravy se obráží v rozsáhlých popelnicových hřbitovech. Taková pohřebiště, chovající po několika stech hrobů, vyžadovala už  zvláštních společných žárovišť, na nichž by bylo postupně spáleno více mrtvých.

Výjimky z tohoto pravidla známe jenom u některých mohylových hrobů lužických, kde na úrovni byla spáleniště se zemí do červena vypálenou, s popelem, uhlíky a střepy z rozbitých nádob. Tu a tam byly dokonce roztroušeny spálené kůstky, které pozůstalí neuložili do popelnice. Při těchto pohřbech v mohylách bylo tedy použito žárovíšt jednotlivých.

Pro velká popelnicová pohřebiště bez mohyl, kde pohřby jsou v podzemních jamách, známe však bezpečná žároviště společná. Bylo jich asi na každém hřbitově více, a postupně byla vyřazována z činnosti. Velké takové žároviště jsme poznali na lužickém hřbitově ve Lháni u Jíčína, jiné – ještě větší – se rozkládá na pohřebišti téhož lidu v Malé Bělé u Bakova. A se spalováním mrtvých souvisí tamtéž nalezená kamenná stavba. Také na moravském lužickém hřbitově v Seloutkách u Prostějova jsme ‘poznali podobnou kamennou stavbu. Z kmovízských žárovišť můžeme uvésti do červena vypálenou plochu v Humnech u Slaného a pak snad i zvláštní kamenný kruh v Dobešovicích u Kolina se 6 kamennými kužely. Slezsko-platěnické žároviště-spáleniště bylo v Domamyslicích u Prostějova. Na hřbitově v Březině u Mnichova Hradiště jsme viděli rozvlečené kameny z původní kamenné stavby a také neckovité jámy vydlážděné kameny. A stejný význam můžeme přisouditi i kamenným stavbám na pozdně bylanském hřbitově v Praze-Bubenči. Možná, že se spalováním mrtvých souvisí i kamenná stavba na jihočeském popelnicovém hřbitově v Dobšicích u Blatné, kterou nedovedeme ovšem blíže zařaditi.

Máme tedy dnes už několik žárovišť, t. j. krematorií, jejichž užití a konstrukce nám vynikne blíže z dalších rozborů o způsobu spalování mrtvých v dávném pravěku.

Způsob kremace

Kůstky nebožtíků v popelnicích – platí to především o pohřbech lidstva polí popelnicových – jsou obvykle tak čisté, že někteří badatelé mluví přímo o očišťování nebo dokonce o propírání pozůstatků spáleného těla po kremaci. Kůstky nejsou skutečně v popelnicích smíšeny s dřevěnými uhlíky a jen vzácně s popelem: tu však může jíti o rozpadlé kůstky. Kdyby byl nebožtík spálen přímo na dřevěné pohřební hranici, pak by byly kůstky spečeny dohromady s dřevěnými uhlíky. Avšak kůstky jsou čisté, i když jsou někdy rozhozeny v popelu a mezi zbytky pohřební hranice! Toto zjištění můžeme vysvětliti uspokojivě jen zavěrem, že mrtvola při kremaci nepřišla do přímého styku s vlastní pohřební hranicí, která byla vystavěna ze dřeva. Mrtvý nebyl spálen přímým plamenem hranice, ale zpopelněn jejím žárem. Žároviště s vypálenou zemí, která jsme zjistili na řadě pohřebišť, jsou místa, na nichž hořely pohřební hranice. Hranice obklopovala však asi jenom volné prostranství, na němž leželo tělo nebožtíkovo, které už bylo mimo přímý dosah plamenů. Mrtvého tam doprostřed položili buď na prostou zemi nebo snad na kamenné lůžko. Časem ovšem tyto kamenné stavby už dávno vzaly za své a jejich součásti byly rozvlečeny po okolí nebo ještě dále, kde jich už archeologické badání nemůže pevně zachytiti. Jinde jsme viděli zvláštní kamenné stavby, které také nesou stopy spalování mrtvých: i tam ležel nebožtík uprostřed, kdežto kolem stála pohřební hranice. Byly to stavby povrchové, které už většinou dávno zmizely: není proto divu, že jich nalézáme poměrně velmi málo. Jiný útvar žároviště se uvádí z Březiny (hřbitov slezsko-platěnický), kde se kremace konala ve zvláštních neckovitých jamách, vyložených kameny. Pro tento tvar žároviště můžeme uvésti obdobné poměry ze hřbitova lužického lidu v Sachsendorfu v Lužici (Lausitz). Tam byla nalezena 3 spalovací zařízení, skládající se z neckovitých prohlubní, ohraničených a vydlážděných kameny. Po stranách pak byly vrstvy dřevěných uhlíků, které tu zůstaly z pohřebních hranic.

Badatelé si povšimli u našich žárových hrobů ještě jiné zajímavosti. Ve velké většině případů nenalézáme totiž kůstek skutečně spálených, nýbrž jenom nedopálených. Toto nedokonalé spálení nebožtíkova těla bylo ovšem způsobeno primitivním spalovacím zařízením. Dřevěná pohřební hranice nemohla vydávati tak mocný žár, aby došlo k úplnému spálení, zpopelnění lidských kostí. Nedopálené kůstky jsou často značně velké, zvláště dlouhé kosti jsou zachovány v dlouhých úlomcích. Proto se někdy uvádí, že kůstky byly po kremaci  roztloukány, aby se do popelnice vůbec vešly: někdy je jimi popelnice skutečně napěchována až po okraj. Také kovové předměty, které měl nebožtík u sebe na žárovišti, nebyly vždy úplně roztaveny. Někdy z nich zůstaly tvarově rozpoznatelé slitky nebo byly žárem jenom nepatrně dotčeny.

Ve všech kostrových hrobech z doby kamenné a s počátku doby bronzové (lid únětický) jsou pochováváni nebožtíci jako skrčenci. Můžeme proto předpokládati, že takovou polohu měli na žárovišti i ti mrtví, kteří se dali pohřbíti žehem. V pokročilé době bronzové, u nás u lidu kamenných mohyl, ujímá se však zvyk pochovávati těla nespálená v poloze natažené. Zde můžeme se zase domnívati, že nebožtík měl tutéž polohu na žárovišti. Lze to konečně doložiti i nepřímo jinak. Viděli jsme u pohřbů lidu lužického (méně už později), že kůstky byly v popelnicích srovnány určitým způsobem: na dně byly kůstky z končetin, pak z ostatního těla a teprve nahoře kosti lebeční. Nemůžeme jistě u  pravěkých lidí předpokládati znalosti lidského těla, najmě pak kostí spálených. Pravěký člověk by se byl sotva vyznal ve směsici kostí, která by vznikla na žárovišti, kdyby mrtvý tam ležel v poloze skrčené.
A také neznáme srovnání kostí v popelnicích z těch dob, v nichž se pochovávalo pouze v poloze skrčené! Jediný uspokojivý výklad tohoto zjevu je zjištění, že mrtvý byl na žárovišti spálen v poloze natažené. Po spálení nebožtíkova těla přistoupil obřadník k spáleným pozůstatkům, které ležely volně na žárovíští a jda od nohou k hlavě, pečlivě vybíral spálené kůstky a v témž pořadí je ukládal do popelnice. Uspořádání kostí v popelnicích vylučuje pak také úplně spálení mrtvého přímo na dřevěné hranici. Prohoření hranice bylo by přece způsobilo propadnutí některých částí těla mezi nedohořelá břevna a pozůstalí by už nikdy nebyli mohli sestaviti nebožtíkovo tělo v popelnici.

To je vše, co archeologie může říci, o spalování nebožtíků v dávném pravěku našich zemí. Je to jistě vylíčení jen nedokonalé a neúplné. Chybí mu životnost, jíž se vyznačovali obřady, spojené se spálením nebožtíka. A byly to jistě obřady velmi složité a dlouhé: začínaly při úmrtí a končily snad až za dlouhou dobu po vlastním pohřbu.

Bylo třeba mrtvého připravit pro pohřeb žehem (vonné masti?), vystavět velkou pohřební hranici. Také vlastní spalovací pochod trval jistě značnou dobu. A potom upravili pozůstalí hrob a vložili do něho popelnici s pohřbem a ostatní posmrtnou výbavu. Ze všeho víme jenom to, co se nám po věky zachovalo v zemi. Neslyšíme nářků, které se ozvaly při zažehnutí hranice, neznáme zpěvů, jimiž pozůstalí a obřadníci doprovázeli ničivou sílu ohně.

 

 

NmRkM