Poměr žárového pohřbívání ke kostrovému

Vyjádřit číselně poměr pochovávání těl nespálených k pohřbívání žehem u těch kmenů, které používaly obojího obřadu, je obtížné a nerozhodující, protože novými výzkumy se poměr ten stále poněkud mění. Ve III. tisíciletí před Kr., u lidu s keramikou vypíchanou a žlábkovanou, máme žárových hrobů proti kostrovým velmi mnoho. V menšině je pohřbívání žehem u lidu se zvoncovítýmí poháry. U lidu únětického jsou pak žárové pohřby jen zcela výjimečným zjevem. Obrození a velký rozmach spalování mrtvých nastává teprve v pokročilé době bronzové, ve II. tisíciletí před Kristem. Tak už u lidu mohylového převažuje asi spalování nad pochováváním kostrovým. To je však jenom úvod k vševládnému postavení, které spalovací obřad zaujímá s příchodem lidstva polí popelnicových, jehož všechny kmeny skoro výlučně pohřbívají své nebožtíky žehem. A tento poměr trvá pak u nás skoro až do posledních století před narozením Kristovým.

O důvodech, které vedly lidi téhož kmene, aby někdy pohřbili své nebožtíky žehem a jindy pak kostrově. bylo už mnoho bádáno. Poctivě je však nutno !přiznati, že se k uspokojivému vysvětlení dosud nedošlo. Snad by bylo možno souditi na nějaké rozdíly rodové: některé rody pochovávaly kostrově, jiné zase žehem. Ale takovou domněnku nelze prokázati všeobecně. Tak na příklad u lidu se zvoncovítými poháry a u lidu únětického známe případy, že v jednom hrobě jsou pohromadě pohřbeni dva nebožtíci: jeden kostrově a druhý žehem. A přece můžeme předpokládati, že oba náleželi jednomu kmeni a jedné rodině. Také na rozdíly společenské se pomýšlelo. Chápeme-li je však majetkově, nemůžeme ani tento názor plně potvrditi: nepozorujeme žádných podstatných a všeobecných rozdílů ve výbavě nebožtíků, pochovaných kostrově nebo pohřbených žehem. Nechceme ovšem ani tato zjištění zevšeobecňovati a připouštíme, že důvody mohlv býti někdy i společenské i rodové. Nejpravděpodobněiší však je, že hlavní důvody pro různé pohřební obřady byly osobité a měly hlubokou podstatu vnitřní. Pohřbívání žehem neslo s sebou nové pojetí dosavadního názoru na život posmrtný. A snad právě tito vvznavači nového názoru světového se dávali pohřbíti žehem, zatím co ostatní nebyli tak pevně oddáni nové víře. Ti pak pochovávali své mrtvé dále podle nrastarých zvyků kmenových: neuvěřili představě, že život posmrtný má zaručen i ten, jehož tělo bude úplně ohněm zničeno. V kolísání poměru obou pohřebních obřadů můžeme pak viděti stopy boje staré kmenové tradice s novotářstvím. A je možné, že ze staré víry v tělesný život nebožtíkův se stala časem pověra, která trvala na zachováni mrtvého těla: tato pověra se pak uplatňovala dále vedle nové víry. která nebožtíkův život chápala netělesně a. připouštěla i zničení jeho těla ohněm, bez újmy pro věčný život.

U kmenů lidstva polí popelnicových se zase ptáme, z jakých příčin není najednou nebožtík pohřben žehem – ale kostrově. U lidu lužického známe jen dva případy kostrových pohřbů, u lidu slezsko-platěnického vůbec žádný. Ale i ty dva lužické kostrové pohřby jsou velmi  zvláštní. V jednom je nebožtík vtlačen do velké nádoby pokryté mísou, ve druhém je skrčená kostra přidána do hrobu se žárovým pohřbem. Snad tu ani nejde o pohřby příslušníků lužického kmene, o členy vyloučené z kmenové pospolitosti? Složitější jsou poměry u lidu knovízského, kde máme vedle hlavních pohřbů žehem i pohřby kostrové a dále i doklady neobřadních (pohozených) pohřbů i lídojedství. Tu jde asi o dědictví po únětických a mohylových předcích části tohoto nového národa.

Za zmínku stojí ještě některé pohřby ve velkých hrobkách bylanských z doby už železné. Tam jsme viděli kostrově pohřbeného bojovníka, kdežto k němu přidaný druhý pohřeb byl proveden žehem. Tu snad jde o osobu, která dobrovolně nebo nuceně následovala zesnulého. Snad je to jeho žena: zdá se vůbec, že lid velkých hrobek bylanských pohřbíval žehem ženy.