Idea žehu v pravěku

Vysvětlení bezideové

Jak přišel pravěký člověk k poznání, že lidské tělo lze spáliti ohněm? Mohlo se tak státi zkušeností zcela náhodnou. Vždyť oheň byl hybnou silou života člověkova, byl jedním z prvních velkých vynálezů, které lidstvo učinilo v počátcích svého bytí v dávné době diluviální (starší době kamenné). Kolem ohně, domácího ohniště, se soustřeďoval vždy celý život pravěkých rodin, rodů a tlup. Viděli jsme, že už ve starší době kamenné (paleolitu) pokládali pozůstalí některé mrtvé na dohasínající ohniště nebo do plamenů obřadního ohně, jímž chtěli snad nebožtíkovi vrátiti teplo a život. Podobně je možné, že byly spáleny trupy náležející k proslulým pohřbům lebek v Offnetu. Člověk mohl tedy poznati velmi záhy, že oheň ztráví lidské tělo právě tak jako těla ostatních zvířat. Také v durynských hrobech lidu se šňůrovou keramikou se uvádějí opálené nebo spálené kostry: ani tam nejde o počátek spalovacího obřadu, ale o náhodné opálení nebo spálení těl obřadními ohni, které pozůstalí zapalovali přímo v hrobech. Na nějaký přechod od pohřbívání kosterného k pohřbívání žehem tu nelze vůbec mysliti: pohřby jsou kostrové v celé své podstatě. Z těchto případů opálení nebo spálení mrtvoly máme usuzovati na vnitřní podstatu, na ideu žárového pohřbívání? Někteří badatelé se skutečně snaží vysvětliti vznik spalovacího obřadu jako zjev čisté náhody, aniž by takové změně přiznávali nějaký hlubší podklad ideový. A to je jistě stanovisko, které odporuje všemu, co můžeme vyčísti z pravěkých žárových pohřbů. Poznali jsme, pravda,  opálení nebo spáleni lidského těla už ve starší době kamenné i u lidu se šňůrovou keramikou v mladší době kamenné, ale tu nešlo nikde o skutečné pohřbení žehem. Pohřeb žehem  předpokládá spáleni těla za účelem jeho pohřbení a to jsme níkde nezjistili. Všechny uvedené příklady nám jenom svědčí, že pravěký člověk velmi záhy došel k poznání, že tělo nebožtíkovo lze ohněm spáliti. To jsou jenom svědectví o technické stránce pohřbívání žehem, ale vnitřní jeho podstaty nevysvětlují. Pravěké pohřební obřady souvisejí vždy se světovým názorem náboženským a jsou mu podřízeny. Vystoupení pohřbívání žehem předpokládá proto nutně vznik nového názoru na život posmrtný.

Různost názorů na ideovou náplň spalování mrtvých

0 ideové náplni pohřbívání žehem v pravěku není ovšem jednotného názoru. Je to pochopitelné už z kusosti látky, kterou lze k této otázce z archeologie shromážditi. Častěji se soudilo na očišťovací význam spalování mrtvých: silou ohně měly býti očištěny pozemské pozůstatky zesnulého. Vrcholného vyjádření dostoupil tento názor v domněnce, že spálením má býti duše osvobozena od těla a otevřen jí blaženější pobyt. Taková vysvětlení opouštějí ovšem půdu archeologie. Jsou jistě příliš umělá, moderní a pro počátky spalovacího obřadu více než nepravděpodobná. Jindy se uvádějí dva stupně významu pohřbívání zehem. Na prvním stupni měl obřadní oheň nahraditi mrtvému teplo domácího ohniště, byla tu snaha udržeti mrtvého při životě. Tomuto nazírání by odpovídaly opálené a spálené pohřby kostrové ze starší doby kamenné. Na druhém stupni měla se pak spálením přivoditi „druhá smrt“ nebožtíkova a znemožniti jeho návrat mezi pozůstalé živé. Toto vysvětlení by odpovídalo skutečným už pohřbům žehem, počínajíc mladší dobou kamennou. Většina badatelů se pak shoduje s tímto druhým vysvětlením a za pohnutku spalování mrtvých má snahu po úplném zničení nebožtíkova těla, aby se už nikdy nemohl vrátiti mezi živé.

Proč ve starší době kamenné nedošlo k pohřbívání žehem?

Abychom mohli dojíti k nějakým závěrům v těchto obtížných otázkách, všimneme si úpravy žárových hrobů. Hroby ty se svou úpravou podstatně nijak neliší od současných hrobů kostrových. Jsou stejně umístěny a založeny. Kopá-li se podzemní jáma, pak je obvykle mnohem menší pro pohřeb žárový nežli kostrový: to je ovšem věc zcela přirozená. Mrtvý pohřbený žehem dostávává sebou tytéž milodary jako pochovaný nebožtík: nádoby s potravou, výzbroj a výstroj. Pohřby žárové byly by tedy výrazem stejného názoru na život posmrtný jako současné a na témž hřbitově se objevující pohřby kostrové!

Lidé starší doby kamenné (paleolitičtí) věřili v pokračování tělesného života nebožtíkova. Mrtvý v jejich představách žil po smrti právě tak jako před tím na zemi. Takové pojetí odpovídalo úplně jejich světovému náboženskému názoru, který se projevoval tak výrazně v současném uměleckém tvoření. Byl to světový názor bezprostřední, magický. Nutným požadavkem této víry bylo zachování mrtvého těla a takové jeho uložení, aby nebožtík mohl pokračovati v životě. Proto jsou paleolitické pohřby všechny kostrové, obsahují jen těla nespálená ač tehdejší lidé znali působení ohně na lidské tělo. Primitivní zvyklosti, spjaté s těmito představami, se  udržují i v mladších dobách pravěkých u pohřbů kostrových. Dlouho, velmi dlouho dostávají mrtví do hrobu potravu a celou svou výbavu, aby mohli dobře žíti ve svém novém domově. Zvyky ty nalézáme ještě u národů dějinných, ba místy dokonce ještě v době dnešní: a přece nechceme tvrditi že oficiální víra předpisuje věřiti v týž tělesný život posmrtný jako věřili naši pradávní předchůdci ve starší době kamenné! – Také v těchto mladších pohřbech kostrových jde zjevně o vnější prastaré zvyklosti, které lidstvo udržovalo setrvačností a úctou ke zděděným kmenovým předpisům. A jest pravděpodobné, že původní primitivní víra se leckde změnila v tuhou pověru, která se držela vedle nové víry, protože byla primitivním lidem vždy pochopitelnější. Tak se asi stává, že ještě po starší době kamenné se setkáváme u kostrových hrobů s obřadní formou, která už ovšem dávno nemá té náplně, kterou jí vtiskl bezprostřední světový názor prvních lidí. Jen časem a místy se pozorováním těchto mladších hrobů kostrových přesvědčujeme, že jde jen o obřadní formu, která už nemá toho původního vnitřního významu. Z úpravy a rázu milodarů vidíme jasně, že tito lidé nevěřili už v život posmrtný jako v pouhé pokračování života pozemského.
To platí už pro mladší dobu kamennou, o ještě mladších dobách ani nemluvíc. Ale jsou to právě pohřby žehem, které nám jasně dosvědčují, že lidstvo velmi záhy opustilo po starší době kamenné (nebo ještě na jejím sklenku) původní hmotné představy o životě posmrtném.

Rozdíl mezi tělem a duší

Už na začátku mladší doby kamenné se u nás objevují pohřby žehem vedle pohřbů kostrových. Po dlouhá tisíciletí, ve starší době kamenné, se věřilo, že tělo je třeba dobře zachovati pro život posmrtný a nyní pojednou je tělesná schránka mrtvého úplně zničena ohněm! Je to tak velká změna prastarých zvyklostí a takový zásah do náboženských představ, že snadno pochopíme, proč v počátcích žádný kmen nepřijal spalování za svůj výhradní pohřební obřad. Pohřbu žehem se asi odvážili jenom novotáři, kteří zavrhli úplně nejen náplň staré víry, ale i její obřadní formu. I oni ovšem podrželi část starých zvyklosti, s nimiž se setkáváme v pohřbech kostrových: dávali dále mrtvým milodary pro život na onom světě. Milodary ty jsou ovšem později takového rázu, že nemůžeme pochybovati o jejich náznakovosti: nejsou to skutečné předměty (keramika), nýbrž jenom obřadní (rituální) náhražky. Ostatní příslušníci kmene zůstali nadále věrni kostrovému pohřbívání; ani u těch nemůžeme už očekávati prastarou víru v tělesný život posmrtný. Drželi se jenom vnější obřadní formy svých předků.

Spálení nebožtíkova těla znamená jeho úplné zničení. Tím je u žárových hrobů bezpečně doložen konec dřívější víry v tělesný život mrtvého. Tělo je zničeno a nebožtík už nemůže žíti tak jako žil před tím mezi svými v rodině, obci nebo tlupě. Nežil-li však nebožtík dále, proč je mu hrob upravován tak jako by mu měl býti domovem? Nebožtík žije dále ale ve zcela jiné formě: žije jeho duše. Není to ovšem duše samostatná, ale duše tělesná, která je stále vázána na tělo, na tělesné pozůstatky.A protože tělo je u žárových pohřbů většinou uloženo v uzavřené popelnici, shledáváme pojednou otvory na některých popelnicích nebo na mísách je kryjících. Tyto umělé otvory na popelnicích nebo v jejich pokličkách, nikoliv na ostatních hrobových nádobách, mají zřejmě umožniti nepřetržitý styk tělesné duše s pozůstatky spáleného těla. A pokud nejsou milodaryv žárových hrobech pouhými formálními přežitky dávného názoru o životě posmrtném, pak jde asi o obětiny tělesné duši. A jak tato tělesná duše pozbývá hrubé tělesnosti, stávají se milodary (keramika) stále více a více náznakovýmí (symbolickými). Proto s počátku jsou i v žárových hrobech nádoby užívatelné k práci v domácnosti, kdežto později jde už jasně jen o nádobí nepoužívatelné, vyráběné jen pro účely pohřební. Ovšem stále ještě se vyskytují výjimky, které patrně nalézají oporu v pověře a vracejí se zdánlivě k původní náplni staré víry v tělesný život posmrtný.

Pohřbívání žehem je nám tedy bezpečným dokladem pro zjištění, kdy asi pravěcí lidé začali rozeznávati jasněji tělo a tělesnou duši. A toto rozlišování můžeme vztahovati i na současné pohřby kostrové, třebas na těch není změna ve světovém náboženském názoru vždy tak dobře patrná.

Proč bylo tělo spáleno?

Změna víry nevyžadovala tak nutně spálení těla, když víme, že u současných pohřbů kostrových zůstalo zachováno. Ani nedostatek místa pro množství hrobů nelze vůbec předpokládati: osídlení bylo velmi řídké a neplodné půdy pro rozsáhlejší hřbitovy kostrové by bylo bývalo stále dost a dost. Také úsporu práce při kopání větších hrobů pro kostry můžeme odmítnouti. Pravěký člověk stavěl přece velmi pracně velké mohyly a nelitoval námahy!

Povšimneme-li si současných hrobů kostrových, pak někdy zjistíme různé praktiky, které měly za účel znemožniti mrtvému pohyb a návrat do světa živých. Ukládání hrobů na zvláštní místa (hřbitovy), svazování mrtvých do kozelce, jejich uzavírání a zatěžkávání kameny svědčí o tom, že se pravěcí lidé báli mrtvých.

Lepšího vysvětlení nenajdeme ani pro spálení nebožtíků. I tu můžeme předpokládati vyjádření strachu před škodlivým působením mrtvých mezi pozůstalými živými. Spálení těla je dokonalou zárukou, že nebožtík už nikdy nevkročí do světa živých, jakýkoli jeho pohyb je nemyslitelný. A tělesná duše je vázána pevně na tělo, které je nepohyblivé. Snad právě pro toto upokojení svého strachu před mrtvými dovedli pravěcí lidé přikročiti k tak zásadní změně pohřebního obřadu, který se odlišuje od zvyklostí, jež lidstvo zachovávalo po dlouhá tisíciletí ve svých počátcích.

Mezník v duchovním životě lidstva. Odpor proti žárovému pohřbívání pozvolna slábl u všech kmenů. Jen časem je zatlačeno úplně do pozadí (lid ůnětícký na počátku doby bronzové), aby pak u lidstva polí popelnicových zvítězilo nad kostrovým pohřbíváním naprosto. Ráz pohřebních zvyklostí tohoto lidstva ukazuje už na dlouhý vývoj spalovacího obřadu a na jeho vyvinutý ceremoniel (obřadnictví). A snad tehdy už mnoho vyprchalo z té původní víry, která doprovázela počátky pohřbívání žehem. Snad dokonce i nové, možná že už vznešenější myšlenky nastoupily na místo starých, dosti ještě hmotných představ. Ale zda vůbec, kdy a do jaké míry se tak v pravěku stalo, archeologie už svými skromnými prostředky zjistiti nemůže.

Pohřbívání žehem vystupuje na půdě Čech a Moravy po prvé v mladší době kamenné, ve III. tisíciletí před narozením Krístovým a udržuje se tu, ač často v menšině, vedle pohřbů kostrových. Vítězí plně v době bronzové ve II. tisíciletí před Kristem, od kdy se stává takřka výlučným pohřebním obřadem až do konce pravěku. Ani na počátku dějinného období nemizí z našich zemí. I Keltové, Germáni a čeští Slované spalovali své mrtvé, třebas známe i jejich pohřby kostrové. A tak dějiny spalovacího obřadu končí na našem území teprve zavedením křesťanství, které předpisovalo pro všechny členy církve jen pochovávání nespálených těl. Poslední pohřby žehem zaznamenáváme proto v 10. Století po Kristu.

Původní příčinou spalování mrtvých byl asi strach z nebožtíků, vrcholící snahou po naprostém zničení těla, třebas měla býti zachována možnost života posmrtného, Pohřbívání žehem přivádí k jasnému vyjádření rozlišení těla a tělesné duše, zakončuje několikatisícileté období lidské původní víry v tělesný a hmotný život posmrtný. Počátky spalovacího obřadu jsou proto významným mezníkem ve vývoji duchovních vlastností lídstva. Přínášejí jejich důkladné odhmotnění.

 

 

MDk1ZDFkNj