Z historie pohřbívání

Podle některých historických pramenů je pohřeb žehem stejně starý jako lidstvo samo. To je však nutno chápat jen v přeneseném smyslu slova. První urny s popelem z tělesných pozůstatků usedlých zemědělců a pastevců pocházejí v období asi 3000 let před naším letopočtem. Podle některých historických údajů jsou ještě o tisíc let starší. Pohřbívání ohněm bylo doloženo hlavně v oblasti starobylých orientálních kulturních center.
Ve střední Evropě se uplatňuje asi o 1000 až 1500 let později. Používá se však jako jediná forma pohřbu vůbec.
Staří Římané považují zpopelnění zesnulých za nejčestnější způsob pohřbu a stejně tak je tomu i u Čechů a slovanského obyvatelstva v široké oblasti kolem řeky Volhy. Zpopelňování je tedy jedním z původních znaku vývoje lidstva a projevuje se zprvu u primitivních národů a pak i u kulturně vyspělých společenských útvarů. Nutno však podotknout, že i když existovala jediná forma pohřbívání, nebylo tomu tak při ukládání uren.
První kočovné kmeny nepochovávaly své mrtvé, ale ponechávaly je na místě, kde zahynuli. Když se usadily a měly ve svém okolí dostatek paliva, zpopelňovaly mrtvé pod širým nebem.
Při pohřbech kmenových knížat a význačných hodnostářů vládnoucích tříd se inscenovaly okázalé smuteční slavnosti.
Pohřbívání ohněm se udržovalo po dobu několika tisíciletí, a to zejména v Indii, jihovýchodní Asii, Indonésii, hlavně však v Japonsku. Tento způsob pohřbu začalo postupně potlačovat
křesťanství a islám. Upalováním údajných kacířů a čarodějnic tuto formu pohřbu pak inkvizice úplně zhanobila.
Německý vědec Jakub Grimm „znovu objevil“ spalování mrtvých při svém bádání, věnovaném starším kulturám lidstva. Ve své přednášce, nazvané ,,0 zpopelňování mrtvol“, kterou přednesl v listopadu roku 1849 v Akademii věd v Berlíně, upozornil širokou veřejnost na tento zapomenutý druh pohřbu, a tím dal i podnět k jeho znovuvzkřišení. Pokrokoví vědci a lidé všech společenských vrstev zakládají pak v evropských městech spolky, které propagují pohřeb žehem.
Svou činností dosahují prvního úspěchu uvedením do provozu prvního krematoria na světě, a to dokonce v katolické Itálii. Technický pokrok umožnil později nahradit nákladné spalování mrtvých na hranici zavedením žároviště.
První žároviště, které zkonstruoval inženýr Schneider, instalovali v krematoriu v německém městě Gotha.
Pro pohřeb žehem se vyslovili i mnozí čeští kulturní a vědečtí pracovníci již v druhé polovině minulého století, například Božena Něrncová, Jan Neruda, Vojta Náprstek a mnozí jiní. V roce 1907 se uskutečnil v Praze kongres mezinárodní ateistické organizace „Volná myšlenka“ za účasti zástupců nejrůznějších pokrokových organizací. Předmětem jednání byla i myšlenka kremačního hnutí a na toto téma promluvil i dr. Jindřich Záhoř, předseda české Společnosti pro spalování mrtvých, která existovala v té době již osmý rok. Byla to ideová a propagační organizace, která však nezajišťovala svým členům žádné služby.
Mladí členové této společnosti nebyli spokojeni s pomalým postupem šíření kremační myšlenky a hlavní příčinu viděli v tom, že pro vysoké finanční náklady nebyl pohřeb žehem přístupný i lidovým vrstvám. Z této opozice, kterou vedli redaktor Karel Pelant a herec Josef Lukavský, vznikl nakonec v roce 1909spolek Krematorium.
Tento nový spolek programově zdůrazňoval své sociální poslání, které bylo ovlivněno revolucí v Rusku v roce 1905. V jejím důsledku došlo k rozvoji revolučního hnutí v celé rakousko-uherské monarchii, a to bylo namířeno proti konzervativnímu myšlení vládnoucí katolické církve. Vytvoření přijatelných podmínek pro pohřeb žehem bylo hlavní náplní činnosti spolku. Na území tehdejšího Rakousko-uherska však neexistoval zákon, který by pohřeb žehem povoloval. Proto se využívalo služeb krematorii v německé Gotze a Žitavě.
Po vzniku Československé republiky si vytyčil spolek jako hlavní úkol legalizaci pohřbu žehem. Návrh zákona vypracoval dr. Kvapil, první předseda spolku Krematorium. Jeho znění bylo velice stručné; „Pohřbívání žehem dovoleno!“ Po jeho schválení v roce 1919 bylo dáno do provozu krematorium v Liberci, které vybudoval již v roce 1915 německý kremační spolek „Die Flamme“. Zákaz jeho otevření si původně vymohly v rakousko-uherské monarchii klerikální kruhy.
Dr. Jaroslav Kvapil, který byl po roce 1945 jmenován národním umělcem, předložil návrh, aby se pohřební ústavy zřizovaly pod správou obecní a aby se takto zabránilo kořistnictví v tomto druhu podnikání.
Ve své propagační činnosti seznamoval spolek Krematorium širokou veřejnost s nejnovějšími vědeckými poznatky a šířil zásady materialistického světového názoru. Finančně přispíval
i na výstavbu krematorií. První provizorní krematorium vzniká v roce 1921 v Praze přestavbou hřbitovní kaple. O dva roky později bylo vybudováno krematorium v Pardubicích a postupně pak vznikají další v Nymburce, Mostě, Ostravě, Českých Budějovicích a v Plzni. Stálé krematorium bylo dáno v Praze do provozu v roce 1932. Koncem roku 1938 bylo v Československu v provozu již 12 krematorií.
Po osvobození naší vlasti v roce 1945 byly vytvořeny lepší předpoklady pro masovou činnost spolku pod změněným názvem Spolek přátel žehu a později Společnost přátel žehu. Další jeho činnost se pak rozvíjí ve spolupráci s obrozenou Národní frontou a hlavně jednotlivými národními výbory a jejich komisemi – sbory pro občanské záležitosti.
V rámci spolku Krematorium byla vytvořena i tzv. Technická služba, která poskytovala poradenské služby a vypracovala ideové plány a studie moderních pohřebišť a urnových hájů. Později byla přejmenována na Inženýrské středisko Společnosti přátel žehu.
Rozvoj moderních forem pohřbívání umožnila vyhláška hlavního hygienika CSSR, týkající se rozptylu popela z tělesných pozůstatků. Později byla nahrazena vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 47/66.
Koncem roku 1970 bylo v Československu již 30 urnových hájů, kde se uskutečňoval rozptyl a později i vsyp.
Na základě téměř 70leté tradice se podílí Inženýrské středisko SPŽ na problematice řešení krematorií. Vypracovalo i plán na doplnění jejich sítě v naší republice a stejně tak i smutečních obřadních síní a urnových hájů ve vytipovaných obcích místního, střediskového a oblastního významu. Podle tohoto plánu by se mělo vybudovat 600 až 800 smutečních obřadních síní a o něco vyšší počet urnových hájů. Tím by se jejich počet zvýšil na více než dvojnásobek současného stavu. Inženýrské středisko SPŽ navrhlo již celou řadu adaptací církevních a historických objektů pro účely občanských obřadů a tím přispělo a i nadále přispívá ke zvýšení péče o kulturní dědictví a památky v naší vlasti. Jako jeden z mnoha příkladů uvádíme prastary kostelík ve Vimperku který byl adaptací na obřadní síň vlastně zachráněn.
V současné době je v Československu v provozu 18 krematorií. Plánuje se výstavba řady dalších a to tak, aby perspektivně pracovávalo jedno krematorium pro 3 až 4 okresy. Počet kremací činí v naší republice 45,6 % a přitom dosahují některá krematoria mnohem vyššího procenta zpopelnění, například Semily až 96%.

Podle údajů Mezinárodní kremační federace za rok 1976 má nejvyšší počet krematorií na světě Japonsko, a to 20 712 a v této zemi se uskutečňuje na 90 % pohřbů žehem. Ve Spojených státech a v Kanadě je v provozu 491 krematorií. Vedoucí zemí v Evropě je Velká Británie s počtem 218 krematorií a 62,64 % kremací, V Dánsku se dosahuje ve 33 krematoriích 50,1 procenta kremací. Dále následuje Švédsko se 46,2 % kremací v 71 zařízeních a pak Československo, dále Švýcarsko, NSR, NDR atd.