Zásady projevu na rozloučenou

Dobrý projev by měl mít v podstatě charakter komorního literárního útvaru dokonalého obsahově, formálně i jazykově. Skutečnost, že je určen k ústnímu přednesu, určuje jasně jeho jazyk i kompozici.
Ten, kdo se za naši společnost se zesnulým spoluobčanem loučí, musí sám reprezentovat ušlechtilé lidské vztahy, aby mohl zaujmout a přesvědčit. Musí hovořit ve smyslu vědeckeho světového názoru, ve smyslu všech pokrokovych zasad a ideálů naší společnosti. Život podléhá podle zákonů dialektiky stálé přeměně, a proměně, je to vlastně stálý chemický proces obnovování látek. Život a smrt, vznik a zánik v přírodě jsou dvě protikladné síly, ale jedna bez druhé není myslitelná. Obě jsou nezbytnými podmínkami všeho, co existuje. Ze stanoviska lidstva jako celku je smrt jednotlivce jen malou epizodou, ze stanoviska našeho osobního je ovšem významným a neradostným mezníkem, koncem života nám blízkého a drahého člověka. Neznamená to však ukončení a zapomenutí na to, čím byl život naplněn a co vytvořil.

Pochopíme-li správně tyto skutečnosti, pomuze nám to nejen vyrovnat se se ztrátou milované bytosti, ale překonat i strach ze smrti ono dědictví zastrašovací politiky náboženství a reakčních ideologií.

Pro smutečního řečníka z toho jasně vyplynou zásady, podle nichž musí stavět svůj projev tak, aby myšlenkovou hloubkou nejen vyhovoval ideovému základu naší společnosti, ale aby dokázal i uklidnit lidský cit, přesvědčit o upřímném pochopení a účasti, zmírnit zármutek a soudružsky potěšit v nejtěžší chvíli.
Je nutné mít stále na mysli, že mluvíme k pozůstalým v okamžiku, kdy pociťují svou ztrátu nejsilněji a kdy kromě citového rozrušení jsou unaveni i fyzicky, zatíženi mnoha starostmi, které s sebou úmrtí a pohřeb vždy nesou.

Máme-li hodnotně nahradit zastaralé církevní obřady, pak musíme i do slov na rozloučenou dát místo přemíry smutku víru a přesvědčení o správnosti poslání člověka na zemi. Je nutné vyvarovat se všech banalit, otřelých frází, silných a přitom prázdnych slov. Stejně tak nadnesených, květnatých rčení a obratů, poněvadž každá strojenost odhalí nakonec neupřímnost a nemůže působit přesvědčivě. To ovšem neznamená, že by projev měl vyznít stroze, chladně a neprocítěně. Dobrý projev má přinést posilu v pravdivém životním optimismu, posilovat vůli prospěšně žít, pomáhat překonat smutek a malomyslnost nebo beznaději.
Základem projevu jsou konkrétní informace o zesnulém které řečník získá u členů rodiny, příbuzných, spolupracovníků a přátel. Důležité je neomezit se jen na informace od pozůstalých, neboť jejich rozrušení může způsobit zkreslení některých životních skutečností.

Údaje, které potřebujeme znát, jsou tyto:
jméno a příjmení, datum a místo narození, rodinný původ, počet sourozenců, povolání, životní dráha, schopnosti, předností – zájmy, koníčky, účast na veřejném životě – rodinný stav zemřelého, počet dětí – nepříznivé okolnosti s nimiž musel zesnulý zápasit, nemoce, příčina smrti, negativní jevy zesnulého (jsou nutné, aby se řečník nedopustil nepravdy a nesnížil tak význam projevu).

V případě, že jde o osobu veřejně činnou, je nutné údaje doplnit o vytvořená díla, úspěchy, vyznamenání apod. Ze získaných údajů sestavíme pořadí podle důležitosti informací a připravíme si sled projevu. Je vhodné poučit se ze skutečně přednesených projevu, ale i z publikovaných nebo hraných v klasických dramatech – jejich forma i jazyk jsou vytříbené a pro řečníka dobrou pomůckou. K užší vlastní přípravě patří vytvoření osnovy projevu, tj. úvod, stať, závěr. Je však třeba  ihned stanovit časové i obsahové rozpětí. Dobrý projev by měl trvat cca 5-7minut, rozhodně na déle.

V úvodu je vhodné krátce oslovit přítomné a naznačit poslání svého projevu. Někdy je lepší zahájit projev bez oslovení první větou projevu nebo citátem, úryvkem prózy nebo básně.

Pozor však na důvěrné a ošídné oslovení zesnulého!

Ve středu projevu se zabýváme vlastní myšlenkou, tj. Osobností zesnulého, významem pro jeho nejbližší a společnost, zvážíme klady a zdůvodníme, proč jeho památka přetrvá smrt.
V této části je hodně taktu i lidské upřímnosti, aby pozůstalí byli posíleni a statečně se se ztrátou milované bytosti vyrovnali. Ve stručném závěru shrneme všechny vývody, podtrhneme hlavní myšlenku, vyzvedneme jeho celoživotní dílo, které vykonal a které zůstane v paměti všech, kdož ho znali nebo s ním spolupracovali. Umíme-li recitovat, je vhodné na závěr použít verše nebo citátu.

Stylizaci projevu je nutno zvážit podle toho, v jakém prostředí se bude rozloučení konat (obřadní síň, hřbitov, urnový háj) a nakonec i čas, roční doba a celkový program obřadu.
Projev na rozloučenou je určen k přednesu nahlas, je proto dobře vyvarovat se složitých souvětí a všeho, co znesnadňuje plynulost projevu řečníka. Volíme proto jasnou a čistou řeč,
v níž má své místo obraznost a výrazové bohatství naší mateřštiny.

Postoj řečníka má být ukázněný, gestikulace mírná, oblečení má odpovídat vážnosti okamžiku. Řečník v této chvíli ztělesňuje vše, čím lidé vzdávají čest ukončenému životu.
Nejvhodnějším oblečením je tmavý oblek s bílou košilí a černou vázankou a tmavá obuv. Svrchní kabát musí být zapnutý, hlava má být obnažena, tmavý klobouk je vhodné odložit po dobu proslovu.

Použití citátů v projevu.
Citátem můžeme vhodně podtrhnout, zdůvodnit a dokreslit pronesenou myšlenku či argument. Někdy jím můžeme říci více než vlastními slovy. Je však nutné umět citát vhodně volit a zapojit do projevu funkčně a na nejvhodnějším místě.
Totéž platí o užívání tzv. mott (hesel) v záhlaví smutečního oznámení. I zde se snažme odstranit všechny trapné pozůstatky minulosti, mechanickou aplikaci a stereotypnost či diletantství.
Musíme si být vědomi, že kažciý projev určený veřejnosti má nést stopy skutečné hodnoty, uměleckého mistrovství nedílně spojeného s ideovým obsahem, profesionální dokonalostí, aby mohl splnit své pravé poslání.

 

 

YzUxNGIy