Vhodné verše při rozptylu

František Branislav
NAPOSLED
Až jednou zemřu, dopřejte mi
naposled odpočívat v zemi,
ve které nikdy nezahynu,
potichu jen s hlínou splynu.

Zas rozhlédnu se s rozrazilem
radostně po tom světě milém,
lístky se v keři zazelenám,
pohladím květem ruce ženám.

A utkám pro mateřídoušku
z paprsků zlatozlatou roušku,
za nocí projdu vaším sněním,
otevřu jitro kuropěním.

Nezapomenu chvíli žádnou,
kam světlo, sníh a deště padnou …
Až jednou zemřu, dopřejte mi
k vám navrátit se rodnou zemí.

Viktor Dyk
PROLOG
Syn generace byl jsem zachmuřené,

jež se sebou i světem boj svůj svádí.
Vše veršík jeden žalně připomene:
jen jedenkrát jsem šťasten byl v svém mládí!

A trpěl jsem a týral pro tu chmuru.
Po letech pláč se přeslechnutý slyší.
Než když jsme kolem hleděli a vzhůru
zem byla větší, nebe bylo vyšší!

A v život nikdo více nepřivleče,
co propaseno a co pokoseno.
- Ta s kosou trávu rodných luk když seče,
ať aspoň voní na okamžik seno!

František Halas

Ne já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mne někdo stál
smutný a plačící
Já ležet bych chtěl v lopuchách
co velkým listem svým
by zakryly můj pyšný strach
budu-li zbabělým

 

 

Nazim Hikmet
TY ZEMŘES
Ty zemřeš, aby žili lidé,
které jsi jakživ neviděl.
A zemřeš s vědomím, že nic
tak krásné a tak skutečné
jak ži.vot na světě není.

Netřeba slz,
netřeba planých slov …
netřeba věnců a jiných zbytečností.
Zemřel jeden z vás, bojoval za vás,
ať spí…

František Hrubín
ZPĚV LÁSKY K ŽIVOTU (úryvek)
Jednou vás opustím, modravé hladiny vod,
vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
vás, lípy s bzučivým rouchem, lučiny skoouci,
divizny, proti nimž chudnou plápoly svic,
jednou vás opustím navždy, nebude nic.
Pro mne nic nebude, slunce z pod mračen léta
však rozpeří svůj jas v krásné končině světa,
křídlovky o pohřbech do snů družiček dál
třást budou mrazením cizí svátečni žal,
tirády cvrčků dál slavně budou znít v trávě,
jež vědět nebude o mé blouznivé hlavě,
dál budou křídlovky čerpat mladý dech z plic,
z toho však navěky pro mne nebude nic.

František Kožík
NEPLAČTE
Neplačte tedy příliš,
mé tělo ohni dejte.
A až se v mráček změní,
mně k letu zazpívejte.

To shořela jen bolest,
jen utrpení těla,
však moje láska k vám -
ta s tělem neumřela.

Petr Křička
Z ONOHO BŘEHU (úryvek)
Krásná, kouzelně krásná je země,
hra vln, šum lesů, oblaků lez.
A bohatství zvuků a rytmů je ve mně
můj svět.

Milovaná, tvá duše
proč? marně se bude ptát.
A bude tvé srdéčko mrtvě a hluše
údery těžkými lkát.

I budou zas traviny větrem se chvíti
noc půjde za dnem a za nocí den.
I budou zas lidé na zemi sníti
života podivný sen.

R. I. Rožďestvenskij
MILUJI ŽIVOT
Miluji život jako velký div,
přestože dobře vím, že za pár let
a možná je.ště dřív
já s životem se rozloučím.

Upadnu na kameny, spoután černou tmou
až k smrti nnavený:
Zem vezmu do rukou.
Chci, abyste nevěřili, přátelé mí,
a chci, aby se na malou chvíli zalkli slavíci.
Chci, aby v bouři jara neplakal nikdo z vás,
chci, aby ses smála, a byla štastna zas.

F. X. Šalda
Z APOSTROFY MÉHO KRAJE (úryvek)
Dnes jinak je. Jde k podzimu a dni jsou kratší
a záhy padne na tebe i na mne mlha,
tma, které utéci krok žádný nepostačí,
nebude mnou hluše ležet, bude zatuchlá.

Teď čas s hvězdami bdít až v první kuropění
na hlásce černých věží tvých i hradbě hor,
teď čas nad hroby schýlit v rozjímavém snění
a v slzy roztavit své lásky hrdý vzdor.

Teď čas ve hvězdách číst do ranní písně kosů
a clonu zdvíhat, v niž tvé děje vhaleny,
a ráno z hlídky sestoupit a vtisknout v rosu
zrak viděním své tragičnosti spálený.

Fráňa Šrámek
FINÁLE
Mezi kvetoucími šípky
se již nepotkáme.
Hledáš-li mne, nalezneš mne
pod černými smrky.

Mezi kvetoucími šípky
jsem tě milovala.
A do černých, černých lesů
vždycky jsem se bála.

Mezi kvetoucími šípky
vždycky milujeme.
Ale pochovávat jdeme
pod černými smrky.

Jiří Wolker
UMÍRAJíCÍ (úryvek)
Až umřu, nic na tom světě se nestane a nezmění
jen srdcí několik se zachvěje, jak k ránu květiny,
tisíce umřely, tisíce se mnou umrou,
tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umirání je.

William Shakespeare
SONETY
Jak vlna za vlnou, jež k břehům v dálce plyne,
jdou naše minuty vstříc konci – děsný let!
Za ty, jež minuly, se hrnou stále jiné
a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed:
jednou se narodíš a spatříš světlo světa,
lopotně dozráváš – a anis nedozrál
a už ti hrozí pád, tvou slávu zlomí léta
a Čas ti uloupí vše, co ti kdysi dal.
Čas protkne jako meč kvetouci snítku mládí
a hlodá na všem, co urodí zemský sad,
i kráse vyhloubí do čela vrásky kradí
a jeho kose nic nemůže odolat.

Jen můj verš odolá – a navzdory zpívá dál
pro věky budoucí na tebe chválu chval.

Rabíndranáth Thákur
SPI, DRAHÁ
Spi drahá, já budu s rozžatou lucernou u dveří bdít.
Odešla láska tvá – teď budu pro věrnou lásku nám žít.
Nikdy už nebudeš strojit se pro mne každičký den,
já květy ozdobím srdce své skromné pro tebe jen.
Tak dlouho žilas, ruce tvé neznaly únavy vzdech,
tu všechnu práci svou, ten úkol nemalý na mně teď nech.
Zlý osud v poslední oběti jediné život tvůj vzal.
Mou oběť přijmi teď – prolité slzy mé a písní žal.

Vilém Závada
MONOLOG (úryvek)
Mládí své jsem prosnil před vraty továren,
pod praporem kouře vlajícím z koksáren.
Před zraky jsem míval kostry těžních klecí,
slýchal jsem rachot od vysokých pecí,
dole v podzemí
temné dunění.

Ozón z Beskyd dmýchal do uhelných plynů,
haldy vylévaly oheň na krajinu,
ale sny mé zářily jak svatojánské noci.
Okouzlen však bez nejmenší moci
snil jsem v černé trávě
o budoucí slávě.

Když jsem ochořelý v prachu cesty stál,
po mé popelavé tváři jižní vítr vál.
Oroseným vánkem obléknout jsem se dal,
který jako matka konejšil můj žal,
hojil maso živé,
rány bolestivé.

Na sobě i v sobě nosím dvoje břímě:
jedno uvnitř pálí, druhé rozdrtí mě.
A přec i v žalu miluješ svuj trpký los,
vždycky znovu zvedáš balvany jak Sisyfos,
břemeno lidskosti
neseš do věčnosti.