Projev přítele u hrobu...

Projev přítele u hrobu pětadvacetiletého mladíka, který odešel ze světa dobrovolně

Drazí truchlící!
Chtěl bych vám vyjádřit svou soustrast. Petr zvolil dobrovolně jiný život, život, který je nám dosud neznámý. Často se zabýval tímto „jiným“ životem a na zdejší život se díval jen jako na přechodnou stanici k něčemu novému. Smrt pro něj nebyla zlá, neboť si byl jist, že život i smrt jedno jsou, tak jako řeka a moře.
My však, kteří jsme ho nenásledovali, neboť náš čas dosud nepřišel, nemůžeme to všechno pochopit. Zasáhlo nás to nepřipravené. Jsme pokleslí na mysli, naše srdce jsou plná smutku a rána z bolestného odloučení je dosud otevřená. V této hodině rozloučení jsme Petrovi nejblíže. Snad by pro něj byly tyto okamžiky blízkosti životně důležité. Snad by byl takové okamžiky blízkosti potřeboval častěji. Kdybychom měli možnost „vidění“, věděli bychom to. Ale jak je nám zatěžko nahlédnout do vlastního srdce, oč je potom těžší učinit tak u blízkého člověka? Snad bychom měli uvědoměleji zacházet sami se sebou i s jinými lidmi.
Petr byl mimořádný člověk. Patřil vždy mezí ty nejlepší. Čeho se chopil, to se mu dařilo; měl píli, energii i potřebný talent. O to je pro nás nepochopitelnější, že tento nadaný člověk, který měl otevřené dveře k naplněnému životu, jimi neprošel.
Staří Řekové pro to našli slova útěchy: „Koho bozi milují, umírá mlád“. Jeden arabský prorok vyslovil myšlenku, že naše děti nejsou našimi dětmi. Přicházejí pouze skrze nás, ale ne z nás. A přestože jsou s námi, přece nám nepatří. Jejich tělům smíme poskytovat domov, ale ne jejich duším. Jejich duše sídlí v domě zítřka, který nemůžeme navštívit ani ve snu.
Můžeme se snažit být jako oni, ale nemůžeme je přizpůsobit k obrazu svému. Život totiž neběží zpět, pouze se včera pozdržel.
Drazí pozůstalí, rozlučme se s Petrem a ctěme ho v tomto smyslu jako výjimečného člověka. Zachováme si ho v paměti stále mladého.