Projev nad hrobem přítele

Drazí přátelé!
Odešel nám – a co je nejbolestnější – bez rozloučení. Měli jsme si toho ještě mnoho co říci, jako vždy, když jsme byli pospolu. „Ještě spolu budeme hodně hovořit“, říkal nějaký hlas ve mně.
Odešel příliš brzy, alespoň pro mne. Jak to posuzuje on, nevíme. O cíli jeho cesty nevíme my vůbec nic. Odešel příliš brzy, říkám si. A to mně ukazuje, jak je náš smutek sobecký. Náš život není věčný, jak si snažíme namlouvat.
Naši přátelé jsou v nejlepším případě jen darem, který nám byl propůjčen na určitou dobu, a jednou ho budeme muset opět vrátit.
Myšlenka na smrt mu nebyla cizí. Smrt pro něj měla něco útěšného. Proto také věřím, že když nás vidí u svého hrobu, jeho duše, ať už je kdekoli, se usmívá. „Ach vy“, řekl by a mile by na nás zamrkal. Jistě, nezavíral oči před temnými a sebezničujícími stránkami člověčenství, přesto však byl veselý životní optimista. Proti slovu „přesto“ by určitě protestoval. „Zrovna právě proto“, řekl by, „právě proto, že smrt pro mne patří k životu, protože láska a smrt tvoří hranice poznání, k nim vztahuji svá měřítka“.
Byl to člověk plný bláznivých nápadů, láskyplných posměšků a kousavých vtipů. Dokázal hovořit s hereckou vervou, strhnout posluchače k nadšení, nakazit je svou téměř mladickou veselostí. Ale uměl také klást vážné otázky, pátrat po smyslu nejasných vět a slova trvat na konečné přesnosti a pravdivosti. Byl naplněn neuhasitelnou žízní po vědění, zajímal se o všechno možné, byl přímo encyklopedicky vzdělaný. Když však někdo obdivoval jeho vědomosti a moudrost, dočkal se odpovědi, že je to jen „pěstovaná polovzdělanost“. Nebral to totiž vážně; vystupoval vždy skromně a sebeironicky. Netrpělivý a zlomyslný byl jen k těm, kteří stavěli své konečné závěry bez jakýchkoli pochybností na polopravdách a zdánlivých vědomostech. Zoufal si nad netolerancí, omezeností a násilnictvím. Nesnášel také „zdravé nemocné“. Rád psal dlouhé dopisy. Každý z nich byl uměleckým dílem, každý byl takový, jakoby on sám seděl před vámi. Velice trpěl tím, že odpovědi přicházely stále řidčeji a se stále chudším obsahem. Živá výměna myšlenek byla jeho životním elixírem.
Nyní, když je mrtev, je mi teprve jasné, jak moc my, žijící, v podstatě mlčíme i když hovoříme. On však vyjadřoval nekonečné množství myšlenek bez křiku a pozdvižení. Myslím, že nejsem jediný, kdo ho neustále cituje; k tomu by asi jen posměšně řekl „možná ano, možná ne“. Postrádáme jeho hlas i jeho názory. Byl pohřben dobrý muž a pro mne znamenal velice mnoho.