Kolegové se loučí se...

Kolegové se loučí se spolupracovnicí

Milý pane Hofmane!
Vy a celá vaše rodina jste utrpěli velkou ztrátu. Musíte se rozloučit se svou ženou a matkou vašeho dítěte. Zůstanete s dcerou sami. Od nynějška musíte na sebe vzít starost o domácnost i výchovu své dcery. Vaše Michaela je sice rozumná, třináctiletá dívenka, která již mnohé práce zastane sama a navíc, jak jsem slyšel, stojí v pozadí její babička jako poslední záchrana. Přesto však život bez ženy a matky nebude pro nikoho z vás lehký.
Náš podnik, hlavně právní oddělení, ztrácí smrtí vaší paní věrnou, pilnou a schopnou sílu. Pracovala u nás osm roků, během nichž dohlížela spolu s ostatními kolegyněmi a kolegy na naše právní záležitosti. Na „naši“ paní Hofmanovou bylo vždy spolehnutí.
Je pravda, že jsme byli na ukončení jejího života připraveni. Věděli jsme, že už neexistuje žádná další léčba. Zpočátku jsme spolu s ní doufali, že všechno dopadne dobře, ale záhy se ukázalo, že naděje je jen velmi nepatrná. A přesto, když ten den nastal, nastal pro všechny příliš brzy. Rádi bychom jako útěchu řekli, že čas zhojí všechny, i ty největší rány. Ale ve skutečnosti tomu tak vždy není. Některé rány se nezahojí, jen zajizví a bolest přetrvává. Člověk se však nesmí touto bolestí nechat přemoci.
Život jde dál a žádá si nás. Také vy na sebe budete muset vzít větší povinnosti a starat se o sebe i svou dceru. A navíc jí ještě nahradit matku. Buďte jí přes všechnu svou bolest chápajícím otcem. Přejeme vám k tomu sílu a nabízíme svou pomoc, pokud ji budete někdy potřebovat. Svou dceru, která pochopitelně nechtěla dnes přijít, pozdravujte a řekněte jí, ža na jeji maminku budeme vděčně a dlouho vzpomínat.

 

 

YzI0Nj