Smuteční projev nad obětmi katastrofy

Milí pozůstalí a truchlící!
V této hodině nás spojuje bolest a hluboká účast. Každý, kdo se tu ujal slova, mluví se zraněným srdcem, chce uctít mrtvé, projevit soucit a poskytnout útěchu. Avšak příliš mnoho partnerů, rodičů a dětí ztratilo své nejdražší; každý prožil ty poslední minuty jinak, strašnou zprávu o neštěstí se dověděl jiným způsobem a jinak nese tu hroznou tíhu bolesti. Kdo to může posoudit a nalézt pro každého ta správná slova?
Všechny nás napadá otázka: „Proč?“. Byla to vyšší moc, lidské selhání, nešťastná náhoda? Kdo zná odpověď, kterou by mohli přijmout všichni? Nevím. Ale cítím s vámi, truchlím s vámi; nikdo ovšem nemůže vrátit to, co jste ztratili.
Vám, kteří jste se zde shromáždili v nejhlubším žalu svého života, náleží naše nejhlubší soustrast. Těm, kteří se stali obětmi této katastrofy a nejsou již mezi námi, děkuji jménem … za jejich činnost, za čas, který strávili mezi námi. Všichni za sebou zanechali stopy a žijí skrze ně ve vzpomínkách mnoha lidí dál. Budou-li pozůstalí potřebovat a přát si naši pomoc, budeme jejich materiální nároky v rámci našich možností prosazovat a plnit lidská očekávání. Žal otevírá srdce a zavazuje, žal staví mosty mezi lidmi, dává světlo temným hodinám a smutku lidský smysl.

 

 

OTZlZ